Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Bytosti přírody a léčení Země

 Bytosti přírody - vlnění na hraně skutečna a pohádky

Snad jste se již zastavili v srdci lesa, u zurčícího vodopádu nebo na vrcholcích hor a v tichosti si pomysleli, že jste došli do pohádky a zpoza kamene Vás právě pozoruje nějaká postava z příběhů, které jste v dětství milovali. Rakouská autorka Margot Ruis Vás vezme zcela bezprostředně za ruku a donutí Vás pochybovat o hranicích fikce. Po několika úspěšných přednáškách v Brně zavítá v dubnu 2016 také do Prahy. Svou oblibu mezi českými čtenáři si získala již svou první knihou, jejíž třetí vydání je již téměř rozprodané. Také druhá kniha vyšla v tomto roce v druhém vydání.

Samotné knihy

Ve své první knize „Bytosti přírody“ (v češtině dříve vycházela prozatím pod jménem „Bytosti přírody – setkání s přáteli člověka“), vydané nově v nakladatelství Václav Kazda, přinesla věrohodný obraz dimenze našeho světa, která je jemnější než ta naše – světa bytostí přírody: elfů, víl, vodních žínek, skřítků, gnómů a řady dalších. Protože je již nevidí ani nevnímá tolik lidí jako dříve, byly tyto bytosti - především v Evropě – postupem času v lidských myšlenkách vytěsněny do říše příběhů a pohádek. Stále jsou však mezi námi lidé, a je jich podle všeho stále více, kteří o kontakt s těmito bytostmi opět usilují.

Ve své druhé knize „Bytosti přírody a léčení Země“ vypráví Margot Ruis poutavě a vytříbeným jazykem o mnoha dojemných setkáních v různých končinách světa. Přináší zážitky z rakouských Alp, italské hory La Verna, (spojované se životem světce Františka z Assisi), přírodním parku Torcal der Antequerra ve španělské Andalusii, ale obsahují i „reportáž“ z nitra havajské sopky a setkání s tamější „bohyní“ Pellé.

Kdo jsou bytosti přírody

Elfové, víly, žínky a všechny další bytosti jsou na Zemi odpradávna, prakticky od jejího vzniku. Ony jsou tím životem, který pozorujeme v přírodě. Oživují vodu, zúrodňují půdu, vzdušné bytosti řídí počasí, jsou vědomím stromů i kamenů. Bytostí je mnoho druhů, stejně jako forem života ve fyzické přírodě. Vedle vzhledu se liší také stupněm svého vědomí. Vedle rozpustilých vodních žínek, jejichž zurčivý smích dříve mohly u potoků a řek zaslechnout malé děti, existují i vznešení velcí bytostní. Někteří vládnou horám. I každý národ má svého vůdčího bytostného, včetně Čech, Moravy a Slezska.

Bytosti přírody nikdy nebyly lidmi, a přesto mají do jisté míry lidskou podobu. Na rozdíl od nás nemají svobodnou vůli, nemohou se rozhodnout pro dobro či zlo. Slouží pouze dobru, jsou v jeho službách. Za měřítko dobra však nepovažují sebe sama. Jsou poslušni jisté vyšší a tvůrčí vůle, vyjádřené i v přírodních zákonech. Smysl pro humor však tomuto „jinému“ světu rozhodně nechybí.

Prolínání světů a pomocná ruka

Jak jsme již zmínili, s bytostmi lze navázat kontakt. Vznešené bytostné v dávných dobách považovali za bohy, protože jsou mnohem moudřejší než nejmoudřejší z lidí. Vzájemné prolínání obou světů se projevilo kromě mnoha pověstí a příběhů také v lidové hudbě, která mnohdy nacházela inspiraci právě u těchto bytostí.

Kromě mnoha krásných setkání jde však o mnohem více. Bytostem přírody v současnosti obzvláště leží na srdci osud nás lidí, protože vidí, kam vedou naše cesty. Volají po změně našeho bytí orientovaného na shromažďování majetku a na konzum. Vidí totiž, jak moc nás zdržuje od prožívání naší vlastní duchovní podstat, i jak do velké míry také ničí práci bytostí přírody. Jako obzvláště škodlivé vnímají elektromagnetické záření spojené s bezdrátovým přenosem informací. Tato technika znemožňuje jejich po miliony let fungující komunikaci, a jak Ruis opakovaně dokládá, způsobuje jim i fyzickou bolest.

Svět bytostí přírody je pro nás i po stovkách tisíc let společného soužití světem polozapomenutým a prakticky neprobádaným. Margot Ruis nenapsala jakýsi nevěrohodný zábavný atlas bytostí. Zcela otevřeně a poctivě popisuje svou cestu, po které jde příkladem. Jde o cestu, jak nalézt s tímto světem spojení a snažit se s ním žít v oboustranně prospěšné harmonii. Tyto bytosti není třeba uctívat, ale máme za co jim být vděční a proč si jich vážit, protože bez jejich práce bychom na zemi nepřišli a také bychom tu nikdy nemohli žít. Vědění o těchto bytostech doplňuje mozaiku duchovního zrání a vnitřního duševního klidu, zároveň ale budí hlad po poznání skutečné hranice našeho skutečna.

Obě knihy, „Bytosti přírody“ i „Bytosti přírody a léčení Země“ (knihy se obsahově nekryjí, nýbrž na sebe volně, ale přesto navazují) popisují skutečné prožitky. Jejich četba může být obohacením i pro Vás. Knihy lze koupit u nakladatele na http://www.knihykazda.cz nebo v knihkupectvích.

P.S. Kdo se chce vědět více o podstatě bytostí přírody, proč mají lidskou podobu a jaký je rozdíl mezi nimi i lidmi, dozví se více v knize „Ve světle Pravdy“ od Abd-ru-shina. Více o knize na: www.poselstvigralu.cz.

Václav Kazda

Ukázka z knihy „Bytosti přírody“

Když se semínko promění v rostlinu, pokládáme to za „normální“. Ale proč vlastně? Protože tento děj může lidstvo pozorovat již po celá tisíciletí. Semínko zapadne do půdy a vyvine se z něho rostlina. Přesně tak! Je to zcela „normální“. A přesto je to zázrak. Jak jinak nazvat děj, kdy z pecky třešně vyroste strom? Pozorujeme-li vnější formu, nemají obě stadia vývoje třešňového stromu nic společného: malá, sotva viditelná pecka a velký strom s listy, květy a plody. Jak je však možné, že se pecka promění ve strom? Kdo způsobí tento zázrak? Musí zde být přece ukrytý nějaký tajemný zákon života. Ale kdo je vykonavatelem tohoto zákona? A kdo dohlíží na jeho působení?

Jsou to přírodní bytosti, které se starají o to, aby se stále znovu uskutečňoval tento magický akt proměny semene ve strom! Nespočetní tvorové pracují společně na tom, aby se zelený šat naší matky Země rozzářil.

O nich a také o ostatních druzích bytostí přírody zde bude řeč.

Ráda bych hned na počátku objasnila, čím tato kniha není. Není encyklopedií přírodních bytostí, kde najdete seznam a popis všech existujících druhů. V žádném případě neusiluji o úplnost, nýbrž popisuji z velkého počtu druhů ty, k nimž se cítím být nejvíce přitahována a kde smím také prožívat nejhlubší přátelství – přátelství, která se zrodila ze společných prožitků. Například velmi miluji bytosti vody a právě tak milují ony mne a rády mě vyhledávají. Naproti tomu bytosti země na mne nepůsobí tak přitažlivě a ani skřítkové se ke mně moc nehrnou. To je ale veskrze přirozené a nikoho z nás to netrápí.

Tento výběr není hodnocením, protože všechny druhy mají svou úlohu ve společenství živých bytostí. Jsou ale oblasti, v nichž se člověk cítí jako doma a na jejichž zachvívání je zvlášť citlivý.

Již léta si vedu poznámky o setkáních s dévy stromů, elfy květin, s bytostmi vody a s velkými elfy hor a moří. Popisy příhod a reprodukce rozhovorů jsou proto do všech detailů autentické. Co se týče rozhovorů, jde o záznamy přímo z místa, kde byly vedeny. Bude-li vám tedy někdy v opuštěné vysokohorské oblasti nápadná žena, která s poznámkovým blokem na kolenou sedí sama uprostřed krajiny, střídavě horlivě píše a pak se opět fascinovaně dívá do vzduchu na určité místo, kde vy nevidíte vůbec nic, a působí přitom šťastně – tak to jsem já…

A když říkám „sama“, jde jen o přechodný stav, protože Gerhard, ten obdivuhodný muž po mém boku, bezpochyby právě zmizel za nejbližším skalním výstupkem, protože tam objevil nějakou jedinečnou přírodní bytost…

Komunikace s přírodními bytostmi probíhá nejen slovy a gesty, vnímatelnými našimi běžnými smysly, ale i prostřednictvím pocitů a obrazů, které si můžeme podobně jako určitá zachvívání navzájem zprostředkovat. Když tedy najdete v textu poznámku: „elf mi ukázal obraz noční krajiny…“, není tím míněno, že mi předložil fotografii nebo olejomalbu, nýbrž že mi zprostředkoval vnitřní obraz.

Pokud jde o pojmenování popisovaných bytostí, pokouším se najít jasná a jednoduchá slova, vystihující pokud možno něco charakteristického: lesní elfové, vodní víly, velcí elfové, elfové polních plodin, dévové stromů… Slovo „déva“, používané v souvislosti s bytostmi stromů stejně jako výraz „elf“, je ze sanskrtu a znamená „jasně zářící“.

Toto označení můžeme brát také jako charakteristiku celé úrovně bytostí přírody, o nichž je zde řeč. Jsou to světlí, čistí tvorové, kteří oddaně plní svou úlohu, jejímž prostřednictvím se podílejí na životě naší planety. Existují přirozeně i naprosto jiné bytosti – o tom není pochyb! Od výše zmíněných dévů se ale určitě můžeme naučit mnohem více, než od těch spíše tupých, temných, zvířatům podobných postav, které mají v říši přírody také své místo.

Dévové, tedy světlí elfové, mají vesměs podobnou postavu jako lidé, jedinou výjimkou je rybí ocas některých vodních panen.

Na závěr ještě jeden technický detail: milá čtenářko, milý čtenáři, rozhodla jsem se oslovovat vás „ty“ a doufám, že souhlasíte. Pokud ne, prosím o porozumění, ale nemohu na tom, žel, již nic změnit. Kniha je vytištěna a dévové nás také oslovují „ty“. Déva stromu se neobrací na člověka, kterého by rád zavolal, slovy: „Paní Dr. Maierová, přistupte, prosím, blíže…“, nýbrž přátelsky řekne: „Pojď sem!“ V říši přírody jsou si všichni rovni a navzájem spojeni. A tak bych tedy tento zvyk ráda zachovala i v následujícím textu, protože je to elfům přiměřenější.

A na závěr jedno naléhavé přání, které mají elfové v souvislosti s touto knihou: důrazně a tak, aby to nebylo možno přeslechnout, bych ráda všem sdělila, že setkat se s přírodními bytostmi může každý, kdo si to opravdu přeje a kdo je připraven za určitých okolností také trochu cvičit. V žádném případě nejsou tato setkání vyhrazena jen výjimečně nadaným, zatímco ostatní jsou odsouzeni pouze k rezignovanému povzdechu „jak rád bych to dělal také!“ Kdybys tedy tak rád, tak to jednoduše udělej! Hoď naráz přes palubu všechny myšlenky, které ti v tom brání, jako „to nemohu, to nikdy nedokáži“. Je přece tou nejpřirozenější věcí na světě, že by se člověk rád setkal se svými jemnohmotnými přáteli, kteří se starají o krásu a harmonii v přírodě. Na následujících stránkách najdeš mnoho pokynů, jak začít. Ne ve formě konkrétního cvičení typu: „Polož ruce metr padesát vysoko na kmen stromu a přibližuj své čelo rychlostí pěti centimetrů za sekundu.“ Dávám ti raději volnost najít si svůj vlastní styl, protože tak můžeš dospět k vlastním závěrům: „Aha, takže tak to mají elfové rádi, snad abych to tedy také tak zkusil!“

Přírodní bytosti už se na tebe těší!

Ukázka z knihy „Bytosti přírody a léčení Země“

Síla lásky

Hned na počátku nechci opomenout zmínku o síle, jejímž prostřednictvím můžeme bytostem přírody nejvíce pomoci a nejlépe je podpořit v jejich dnes tak obtížné práci. Je to síla lásky.

My všichni samozřejmě milujeme přírodu. Nemyslím si, že by o sobě někdo z čtenářů této knihy řekl, že přírodu rád nemá. Takže ji milujeme všichni. Jenomže ji nemilujeme dost! Kdybychom přírodu a její bytosti skutečně milovali, cítili bychom potřebu pro ně něco udělat.

To může kupříkladu spočívat v tom, že každý den na pět, deset, patnáct minut v klidu usedneme, soustředíme se na vděčnost a lásku k přírodě a potom ji vyšleme – na určité místo, vodním či vzdušným bytostem apod. I toto je konání, nejen to, co děláme rukama. A je to konání, jaké si od nás přírodní bytosti už dávno přejí. Pokud je dostatečně milujeme, pak to pro ně uděláme.

Když se s nimi tímto způsobem každý den spojíme, prohloubíme i náš vzájemný vztah. Pak pro tebe nejspíš bude snadnější je v lese, u potoka či ve své vlastní zahradě vnímat, protože na ně budeš lépe naladěn. Vnímat přitom neznamená nutně vidět; na to bychom se neměli upínat, protože se to podaří jen nemnohým. Není samozřejmě vyloučeno, že budeš mezi nimi i ty. Jsou ale i jiné způsoby vnímání, přístupné většině lidí a přinášející stejnou radost. Jednoduše pociťovat: „Tady někdo stojí, je to příjemné, něco tu ke mně proudí…“ A možná pak najednou budeš přesně vědět, jak ta bytost vypadá, jak je velká, atd., aniž bys ji přímo viděl. Na seminářích se nám opakovaně stávalo, že někdo řekl: „Nevidím nic, ale vím, že tam stojí dvě vodní dívenky, tak a tak velké, jedna se sem právě dívá…“ a přesně popsal, jak bytosti vypadají a co právě dělají. Přitom trval na tom, že nic nevidí. Úžasné, co? Tak to ale bývá. Existuje mnoho způsobů vnímání; je to velmi individuální záležitost.

Dobrý, láskyplný vztah k přírodě je při takových pokusech o kontakt každopádně pomocí. Když vyzařujeme lásku, jsme pro elfy velmi přitažliví. A když pro ně každý den něco uděláme, tak, jak jsme to nastínili, staneme se jejich spojenci a přáteli, a takoví lidé jsou zkrátka oblíbení. Láska, kterou dáváme, se nám několikanásobně vrací; vskutku si tak otevíráme neustále proudící pramen.

Pro ilustraci vám budu vyprávět příběh, v němž hraje láska nikoliv nepodstatnou roli.

Noc s úplňkem u moře v jižním Španělsku – ne tam, kde je pobřeží zcela zastavěné, naštěstí stále ještě existují i jiná místa.

Obdivujeme to odvěké divadlo, jež nás pokaždé znovu nadchne, když se zářící světlo Měsíční paní rozlévá po oceánu a hází tisíce drahokamů na mírně zvlněnou hladinu. Je to magický čas, kdy si vodní bytosti venku na moři dávají schůzky a pořádají slavnosti. To jim zpravidla nebrání poctít návštěvou přátele na pláži, takže v tento první večer naší dovolené jsme byli v radostném očekávání, že se tak či onak setkáme.

Za úplňku jsme často zdáli slýchávali nádherný zpěv vodních bytostí, takže i tentokrát napínáme uši směrem k moři, nedaří se nám však zaslechnout nic.

Nejprve tedy oslavíme matku Lunu. Stojím bosa tam, kde se setkává moře se zemí a zpívám svou píseň „Luno, ty jasná“ – pro Lunu a vodní bytosti. Bytosti přírody milují lidský zpěv a zazpívat jim, pokud s nimi chceme navázat kontakt nebo jim prostě jen udělat radost, je vždycky dobrý nápad. Píseň doznívá a já opět naslouchám prostoru, ozářenému měsícem. Ano, teď je slyším! Klenoucí se oblouky melodií, čisté, nesmírně jemné, nadpozemsky krásné hlasy… Úplňková slavnost vodních víl! Gerhard je také vnímá. Vsáváme do sebe ty nádherné tóny a děkujeme za radost, že jsme to směli zažít. „Dnes ale jsou hodně daleko od břehu,“ poznamenám. Gerhard přikývne.

Otevírám se směrem k moři a jasně cítím, že tam na shromáždění je přítomen jeden z velkých mořských elfů, s nímž mne pojí dlouholeté přátelství. Můj pozdrav s prosbou o setkání letí za ním a jako odpověď slyším, že se koná důležitá schůzka a on má mnoho práce. Gerhard to cítí stejně: „Je zaneprázdněný,“ konstatuje.

Pak za námi snad ale přijde pár vodních dívek – přece jen jsme se více než rok neviděli. Posílám své volání a lásku do čarovné měsíční noci a zpívám ještě jednu píseň Luně, zatímco si u mých nohou pohrávají drobné vlnky. Žádná vodní bytost se však neukazuje. Zdá se, že jsou všechny nepostradatelné.

Chvíli meditujeme s nádhernou silou úplňku. Chvíli opakuji žehnající mantru „Ať jsou bytosti moře šťastné – Ať jsou bytosti moře šťastné!“ a přidávám k ní hlubokou lásku svého srdce. Nakonec ještě zazpívám zvlášť pro vodní dívky píseň, kterou mi před lety darovaly bytosti potůčku v Kalifornii. Sotva skončím, zpozoruji ve vodě před sebou pohyb. Vodní dívenky! Tak přece jen přišly. Neunikly ani Gerhardově pozornosti: „Vidíš, kdo to tam je?“ ptá se. Zdravím se s nimi plná radosti a i ony jsou v té nejlepší náladě, veselé a šťastné. Krásně spolu rozprávíme, mlčky i slovy. Najednou jako by mi něco silou pootočilo hlavu, silná energie tam na moři, asi šedesát metrů od pobřeží. Je to on! Eliamar, velký mořský elf.1

Jeho mocné a láskyplné vibrace mi pronikají přímo do srdce a naplňují je tak, že se mi téměř rozskočí. Jaká radost! Srdce se vlastně nemůže rozskočit – už nemá žádné hranice. Může se jakkoliv rozšířit a pojmout do sebe všechno kolem… Eliamar se přiblížil a stanul několik metrů od břehu. Živě vyjadřuji svou nesmírnou radost z návštěvy a on jen s úsměvem pronese: „Láska to dokázala.“ Co se dělo pak, si ponechám pro sebe.

A teď, prosím, ať nikdo neříká: „Něco takového se mně přihodit nemůže!“ My neznáme své schopnosti; do nás je vloženo mnohem víc, než tušíme! Můžeme to zjistit jen pokusem. Láska a touha mají ohromný silový potenciál a mohou strhnout zdi, zdánlivě nás dělící od říše bytostí přírody, protože tyto zdi beztak existují jen v našich hlavách.

Nech svou lásku proudit, nasměruj ji na přírodu a její bytosti, a zmůžeš víc, než si dnes dokážeš představit. Jsme silní, když doopravdy milujeme! Proč tedy hledáme sílu na chybných místech a chybnými prostředky? Jedna z elfích žen horské protěže mi před mnoha lety darovala nádherné rčení, ukazující nám cestu:

„Láska je silou nejmocnější.

Chceš-li být silný, žij láskou!“

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode