Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Eckhart Tolle

Jste tady, abyste pomohli naplnit

božský smysl vesmíru.

Tak důležití jste!

Eckhart Tolle

Počátkem svobody je poznání, že nejste totožní se svou myslí.

Jakmile začnete svou mysl pozorovat,

aktivujete vyšší úroveň vědomí.

Začnete si uvědomovat, že za hranicemi myšlení

je jen nepatrným aspektem této inteligence.

Také si uvědomíte, že z této sféry pochází všechno skutečně důležité

krása, láska, tvořivost, radost a vnitřní klid.

A začnete se probouzet.

V posledním desetiletí se stal světovým učitelem, ušlechtilou duší s úžasným poselstvím - poselstvím, které učil Kristus, poselstvím, které učil Buddha: osvícení je dostupné tady a teď. Člověk je schopen žít bez utrpení, strachu a neurózy. Musíme však pochopit, že jsme tvůrci své bolesti; naše problémy způsobuje naše vlastní mysl, nikoli druzí lidé, nikoli „okolní svět". Naše vlastní mysl, která se téměř bez ustání zabývá minulostí a která má strach z budoucnosti. Naší největší chybou je, že se ztotožňujeme se svou myslí, neboť věříme, že nejsme ničím víc - zatímco ve skutečnosti jsme mnohem větší bytosti.
Eckhart Tolle nám znovu a znovu ukazuje, jak se spojit s tím, čemu říká naše Bytí: Bytí je věčný, stále přítomný Život za nesčetnými životními formami, které podléhají narození a smrti. Bytí je však také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvnitrnější, neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že vám je dostupné v každém okamžiku jako vaše nejhlubší já, jako vaše pravá přirozenost. Nesnažte se však pochopit své bytí racionálně. Nesnažte se pochopit je rozumem. Bytí můžete poznat jedině tehdy, když máte naprosto klidnou mysl a žijete plně a intenzivně v přítomném okamžiku... Znovu nabýt vědomí svého bytí a setrvat v tomto stavu „citového uvědomění" je osvícení.

ÚVOD Z KNIHY MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

 Ačkoli jen málokdy přemýšlím o minulosti, rád bych vám řekl, jak jsem se stal duchovním učitelem a jak vznikla tato kniha.
Do svých třiceti let jsem žil v téměř ustavičném strachu a sebevražedné depresi. Dnes mám pocit, jako bych hovořil o nějakém minulém životě nebo o životě někoho jiného. Jedné noci krátce po svých devětadvacátých narozeninách jsem se probudil s pocitem naprosté hrůzy. S podobnými pocity jsem se tehdy probouzel často, ale tentokrát to bylo mnohem intenzivnější než kdykoli předtím. Noční ticho, nejasné obrysy nábytku v temném pokoji, vzdálený hluk projíždějícího vlaku -to všechno mi připadalo tak cizí, tak nepřátelské a tak naprosto nesmyslné, že jsem začal nenávidět život. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděl svou vlastní existenci. Proč žít v takovém utrpení? Proč neustále o něco usilovat? Cítil jsem, že hluboká touha po sebezničení, po neexistenci začíná převažovat nad mou instinktivní touhou žít. „Už dále nemohu žít sám se sebou." Tuto myšlenku jsem si v duchu stále opakoval. Pak jsem si náhle uvědomil, jak je ta myšlenka podivná. „Jsem jeden nebo dva? Jestliže nemohu žít sám se sebou, pak musíme být dva. Já', které odmítá žít s tím druhým .já'. Je možné, že jen jedno z nich je skutečné." Toto náhlé uvědomění mě tak ohromilo, že jsem nebyl schopen myslit. Byl jsem při plném vědomí, ale všechny myšlenky zmizely- Cítil jsem, že jsem vtahován do jakéhosi víru energie. Ten pohyb se stále zrychloval. Začal jsem se třást strachem. Jakoby z nitra své hrudi jsem uslyšel slova: „Ničemu se nebraň." Měl jsem pocit, že jsem vtahován do naprosté prázdnoty. Tato prázdnota však byla spíš v mém nitru než v okolním světě. Najednou můj strach zmizel a já se do té prázdnoty ponořil. Nic dalšího si nepamatuji. Ráno mě probudilo švitoření ptáka za oknem. Nikdy předtím jsem takový zvuk neslyšel. Měl jsem ještě zavřené oči a v duchu jsem viděl obraz drahého diamantu. Ano, kdyby diamant mohl vydat zvuk, pak by to byl tento zvuk. Otevřel jsem oči. Záclonami pronikalo do pokoje první světlo úsvitu. Okamžitě jsem cítil, okamžitě jsem věděl, že světlo je něčím víc, než si uvědomujeme. To měkké světlo naplňující pokoj byla láska sama. Do očí mi vyhrkly slzy. Vstal jsem a začal se procházet po místnosti. Znal jsem ji, ale uvědomil jsem si, že jsem ji nikdy opravdu nevnímal. Všechno bylo čisté a svěží, jako by to právě vzniklo. Začal jsem sahat na různé věci, zvedl jsem tužku, prázdnou láhev a obdivoval jejich krásu. Toho dne jsem chodil ulicemi města v naprostém úžasu nad zázrakem života na zemi, jako bych se právě narodil do tohoto světa. Následujících pět měsíců jsem žil ve stavu hlubokého klidu a blaženosti. Později ten pocit trochu zeslábl, nebo se mi to jen zdálo, protože to byl můj přirozený stav. Byl jsem schopen normálně fungovat, ačkoli jsem si uvědomoval, že nic z toho, co dělám, nemůže přidat nic k tomu, co už mám. Samozřejmě jsem věděl, že se mi stalo něco hluboce významného, ale vůbec jsem to nechápal. Teprve po několika letech, když jsem přečetl mnoho duchovních knih a hovořil s duchovními učiteli, jsem si uvědomil, že to, co každý hledá, se mi už stalo. Pochopil jsem, že pod nesmírným tlakem utrpení té noci se mé vědomí vzdalo svého ztotožnění s mým bázlivým a nešťastným já, které je pouhým výplodem mysli. Moje falešné, trpící já okamžitě splasklo, jako když vypustíte vzduch z nafukovacího panáka. Zbyla jen moje skutečpřirozenost, moje vždy přítomné já: vědomí ve svém čistém stavu před ztotožněním s formou. Později jsem se naučil vstupovat do oné mimočasové a nepomíjející sféry, kterou jsem zpočátku vnímal jako prázdnotu. Prožíval jsem stavy nepopsatelné blaženosti a posvátnosti, při jejichž srovnání bledne můj první zážitek, který jsem právě popsal. Přišel čas, kdy mi nezbylo nic na materiální úrovni. Neměl jsem žádné přátele, žádné zaměstnání, žádný domov. A neměl jsem žádnou společensky definovanou identitu. Téměř dva roky jsem strávil na lavičkách v parcích ve stavu nejhlubší blaženosti. Avšak ani nejkrásnější zážitky netrvají věčně. Mnohem důležitější než jakýkoli zážitek je hluboký vnitřní klid, který mě nikdy neopustil. Někdy je velice silný, téměř hmatatelný, takže jej cítí i druzí. Jindy je někde v pozadí jako vzdálená melodie. Později mi občas někdo řekl: „Chtěl bych to, co máš ty. Můžeš mi to dát nebo mi aspoň ukázat, jak to získat?" Na to jsem odpovídal: „Už to máš. Ale neuvědomuješ si to, protože tvá mysl je příliš hlučná." Tato odpověď se později stala námětem této knihy. Než jsem si to stačil uvědomit, měl jsem opět vnější identitu. Stal jsem se duchovním učitelem....

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode