Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Telepatie - bezdrátové spojení

    Výraz telepatie je odvozen z řeckého slova tele (vzdálené) a pathe (cítění). Jedná se o přenos myšlenek, představ a pocitů přímo z jedné mysli do druhé. Je to schopnost něco vycítit na dálku, aniž by bylo zapotřebí jakéhokoli kontaktu na fyzické úrovni.  

     Telepatie je přenosem informace ve formě vizuálních, sluchových i čichových vjemů a pocitů na dálku bez účasti známých smyslových orgánů.  

     Máme dvě formy komunikace - verbální, pomocí slov a řeči, a neverbální neboli telepatickou. Každý z vás máte zkušenost z telepatií. Telepatické zprávy přijímáte na úrovni emocí nebo na úrovni mentální mysli. 

Vysílání a příjem myšlenek

       Jste chodící vysílač a přijímač, nepřetržitě zachycujete nejrůznější zprávy přicházející k vám z vaší komunity či od přátel. Linky telepatických zpráv k vám proudí nejen od lidí, které znáte, ale i od těch, které teprve poznáte nebo které jste znávali kdysi. Vstupuje do vás a vystupuje z vás bezpočet energetických vláken, přirovnatelných třeba k rádiovým vlnám, které vás spojují s ostatními. Veškerá komunikace a léčení začíná vysíláním a přijímáním zpráv na neverbální úrovni. Často pak následují slova, spolu s nimi však lidé vysílají spoustu nejrůznějších pocitů a obrazů, přenášených telepaticky.

       Můžete se naučit regulovat hlasitost, přerušovat spojení, sledovat, co jde k vám a co od vás, a transformovat negativní energie v pozitivní. Nejsilněji přijímáte vysílání těch, které milujete a jimž jste otevřeli své srdce. Od těch, které jste znali před lety, nebo od méně blízkých přátel přijímáte spíše jemný šepot. Je důležité se naučit zesilovat a zeslabovat hlasitost, upravovat frekvenci příjmu a uvědomit si, jak zprávy přijímáte, zda emocionálně či mentálně. Kvalita vašich telepatických spojení totiž rozhoduje o tom, zda jsou vaše spojení pozitivní a nápomocná, nebo jestli vám budou překážet.

 

 

     Román Poselství od protinožců vypráví příběh americké lékařky, specializující se na přírodní léčitelství, které se naskytla příležitost poznat život jednoho australského domorodého kmene - domorodci jí totiž nabídli, aby se s nimi zúčastnila jejich putování po Austrálii. Čtenář společně s mladou lékařkou postupně objevuje svět, ve kterém platí zcela jiné zákonitosti: domorodci žijí v naprostém souladu s drsnou přírodou, mají mimořádně vyvinutý orientační smysl a jsou schopni přežít i v těch nejnehostinnějších podmínkách. Marlo Morganová dochází k poznání, že způsob života i duchovní svět australských praobyvatel, jakkoli se může na první pohled zdát primitivní, je ve skutečnosti mnohem hlubší a autentičtější než naše moderní civilizace. 

      Marlo Morganová, narozená ve Spojených státech amerických, se podílela jako lékařka na velkolepém mezinárodním sociálním programu na pomoc australským domorodcům. V roce 1991 vtělila své zážitky do literární podoby a vydala ve vlastním nakladatelství kniku Poselství od protinožců. Dílo v krátké době získalo světový věhlas a vyvolalo zájem mezi samotnými hrdiny vyprávění. Během tří let byla knížka přeložena do téměř dvou desítek jazyků.
 

     "Já, Burnam Burnam, domorodý Australan k kmene Wurundjeji, tímto prohlašuji, že jsem si přečetl každé slovo knihy "Poselství od protinožců". 

       Poprvé v životě jsem přečetl knihu bez přestávky, od začátku do konce, a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Vzbudila ve mně velký obdiv a nadšení. Je to vynikající dílo a jeho autorka v žádném případě nezklamala důvěru, kterou v ní my, Opravdoví lidé, chováme. Naopak, zůsob, jakým líčí náš systém hodnot a naše názory, mě činí nesmírně hrdým na naše dědictví. 
     Tím, že jsi světu pověděla o své zkušenosti, jsi napravila historickou křivdu. V šestnáctém století nás holandský mořeplavec William Dampier popsal jako nejprimitivnější, nejubožejší národ na světě. Knika "Poselství od protinožců" nás pozvedá na vyšší stupeň vědomí a ukazuje nás takové, jací skutečně jsme, jako majestátní a vznešený národ.

Dopis od staršího člena kmene Wurundjeji jménem Burnam Burnam.

 

UKÁZKY Z KNIHY " POSELSTVÍ OD PROTINOŽCŮ

 

 Den překvapení

BEZDRÁTOVÉ SPOJENÍ


Den začal celkem stejně jako všechny předcházející, a proto jsem netušila, že mě čeká překvapení. Ráno jsme sice měli snídani a to bylo nezvyklé. Večer předtím jsme po cestě narazili na kámen, který domorodci používají k drcení zrní. Byl to ohromný oválný balvan, očividně příliš těžký, než aby ho mohli nosit s sebou, a ten zde čekal na kohokoli, kdo měl to štěstí, že s sebou měl semena nebo zrní. Ženy se pustily do rozemílání suchých stvolů rostlin na jemný prášek, který pak smíchaly s travinami a vodou a uplácaly z něj jakési placičky. Při naší ranní modlitbě jsme se obrátili k východu a poděkovali za všechny dary, kterých se nám dostávalo. Poslali jsme naši denní zprávu do říše potravy. Jeden z mladších mužů zaujal místo uprostřed půlkruhu. Úta mi vysvětlil, že se ten den nabídl k vykonání zvláštního úkolu. Brzy zrána opustil tábor a rozběhl se napřed. Po několika hodinách chůze se náčelník zastavil a padl na kolena. Ostatní se kolem něj shromáždili, zatímco on dál klečel a jemně kýval pažemi nataženými před sebe: Zeptala jsem se Úty, co se děje, ale on mi posunkem naznačil, abych byla zticha. Nikdo nic neříkal, ale všichni se tvářili napjatě: Konečně se Úta ke mně otočil a řekl, že mladík, který se ráno vypravil napřed, nám posílá zprávu. Žádá o svolení, aby směl uříznout ocas klokana, kterého zabil. Po dlouhé době jsem pochopila, proč jsme každý den kráčeli v naprostém tichu. Tihle lidé totiž spolu většinou komunikovali prostřednictvím telepatie. Právě jsem toho byla svědkem. Nebylo slyšet ani hlásek, a přesto se lidé spolu dorozumívali na vzdálenost dvaceti mil. "Proč chce ocas uříznout ?" zeptala jsem se. "Protože ocas je nejtěžší část klokaního těla a on je příliš nemocný na to, aby zvíře, které je větší než on, unesl celé. Říká, že se po cestě napil znečištěné vody a jeho tělo je teď rozehřáté a na obličeji mu vyvstávají krupičky potu." Náčelník vyslal nehlasnou telepatickou odpověď. Úta mě informoval, že se na zbytek dne zastavíme. Někteří lidé začali kopat jámu na ten ohromný kus masa, který se pro nás chystal. Jiní pod vedením Kouzelníka a Léčitelky připravovali léčivé byliny. O několik hodin později se mladík vrátil do tábora s tělem obrovitého klokana bez ocasu. Klokan byl vyvrhnutý a řez byl sepnutý zaostřenými klacíky. Vyjmutá střeva posloužila ke svázání klokaních nohou. Z mladíka, který celou cestu nesl tohle padesátikilové zvíře na hlavě a ramenou se řinul pot a byl očividně nemocný. Dívala jsem se, jak se všichni členové kmene okamžitě pustili do léčení a do přípravy jídla. Nejdříve podrželi klokaní tělo nad ohněm a pach spálené srsti visel ve vzduchu jako smog v Los Angeles. Hlavu uřízli a nohy zpřeráželi tak, aby mohli odstranit šlachy. Pak tělo spustili do jámy, kterou předtím naplnili žhavými uhlíky. Do rohu jámy položili malou nádobu s vodou a s dlouhým vyčnívajícím rákosem. Navrch naskládali chrastí a během následujících hodin se hlavní kuchař čas od času naklonil do kouře a zafoukal do rákosu: Tím se pod povrchem vytvořila pára, která byla ihned viditelná. Podávané maso bylo opečené jen na povrchu a zbytek byl krvavý. Řekla jsem, že si musím svůj kus nabodnout na klacek jako špekáček a pořádně ho opéci. Nebyl to problém a moji společníci hned připravili vhodný klacek. Mezitím mladého lovce ošetřovali. Nejdřív mu dali napít léčivého odvaru z bylin. Pak mu zabalili nohy do chladivého písku, který předtím vyhrabali z jámy. Vysvětlili mi, že pokud se jim podaří stáhnout horkost z hlavy dolů do končetin, vyrovnají tak jeho tělesnou teplotu. Zdálo se mi to podivné, ale horečka mu skutečně klesla. Lektvar, který mu podali, zabránil žaludečním bolestem a průjmu, jenž se dal očekávat po takovém fyzickém vypětí. Bylo to všechno neuvěřitelné. Kdybych to neviděla na vlastní oči, asi bych tomu těžko uvěřila. Co mě zejména překvapilo, byla komunikace pomocí telepatie. Pověděla jsem o svých pocitech Útovi. Usmál se a řekl: "Ted' alespoň vidíš, jak se cítí domorodec, který se poprvé ocitne ve městě a uvidí někoho, jak háže minci do telefonního přístroje a mluví třeba s jedním ze svých příbuzných. Každému domorodci by se to zdálo neuvěřitelné." "Ano," odpověděla jsem. "Oba způsoby jsou účinné, ale váš je určitě praktičtější, když tu nemáte ani mince ani telefonní budky." Zdálo se mi, že u nás by lidé těžko uvěřili v existenci telepatie. Nepřekvapuje je, že světem vládne krutost, ale připadalo by jim k nevíře, že existují lidé, kteří nejsou rasisté a kteří spolu žijí v dokonalé harmonii a vzájemně si pomáhají, a že každý z nich objeví své vlastní jedinečné nadání a cení si ho stejně jako nadání ostatních. Podle Úty mohou Opravdoví Lidé používat telepatii právě proto, že nikdy nelžou, nikdy nevysloví ani ten nejmenší výmysl, polopravdu, natož hrubou lež. Prostě nikdy nelžou, a proto nemají. co skrývat. Jsou to lidé, kteří se nebojí otevřít svou mysl a vyměňovat si volně informace. Úta mi vysvětlil, jak se toho dosáhne. Když například dvouleté dítě uvidí, jak si jiné dítě hraje s hračkou - třeba s kamínkem přivázaným na provázku - a chce mu hračku vzít, okamžitě na sobě pocítí pohled všech dospělých. Naučí se tak, že jeho úmysl něco vzít bez dovolení je všem známý a že je nepřijatelný. První dítě se na druhé straně naučí dělit o to, co má, a nevázat se na předměty. A protože už poznalo pocit radosti ze zábavy a zapamatovalo si ho, bude toužit po tomto pocitu štěstí, a ne po samotném předmětu. Lidé byli původně uzpůsobeni k tomu, aby komunikovali prostřednictvím telepatie. Různé jazyky a odlišná písma, která normálně stojí komunikaci v cestě, nejsou na překážku, pokud se dorozumíváme přímo pomocí mysli. V našem světě by taková komunikace ale nikdy nemohla fungovat, protože lidé okrádají své zaměstnavatele, šidí na daních a podvádějí své partnery. Našinec by nikdy nepřistoupil na to, aby někdo jiný věděl, co si myslí, protože všichni v sobě skrýváme příliš mnoho klamu, bolesti a hořkosti. A co já? Byla bych schopná odpustit komukoli, o kom si myslím, že mi ublížil ? Byla bych schopná odpustit sama sobě všechnu bolest, kterou jsem způsobila druhým ? Snad jednou budu moci otevřít svoji mysl jako tihle lidé a dovolím každému, aby bez překážky zkoumal mé pohnutky. Opravdoví Lidé si nemyslí, že mají hlas k tomu, aby mluvili. Mluvit mohou hlavou a srdcem. Když používáme k hovoru hlasu, upadneme do nicotných, nepotřebných a méně duchovních rozhovorů. Hlas je určen ke zpěvu, k oslavě a k léčení. Řekli mi, že každý má několik nadání a každý je schopen zpívat. Jestliže toho daru nevyužije, protože si myslí, že zpívat neumí, nesnižuje to ještě jeho význam. Když mě později během naší cesty učili rozvíjet schopnost mentální komunikace, poznala jsem, že tenhle způsob nebude fungovat, dokud budu mít v srdci nebo v hlavě cokoli, co musím skrývat. Musela bych se nejdřív dokonale smířit se vším. Musela bych se naučit odpouštět sama sobě, nesoudit druhé a učit se z minulosti. Ukázali mi, jak důležité je umět přijmout a milovat sama sebe, být k sobě upřímná a stavět se zrovna tak i k ostatním. 

ŠPERKY

Čím hlouběji jsme pronikali do pouště, tím větší bylo horko. A čím větší bylo horko, tím víc kolem nás mizela vegetace a veškeré známky života. Kráčeli jsme písčitým terénem, v němž tu a tam rostly trsy vysoké, suché trávy. V dálce před námi nebylo nic, žádné hory, stromy - nic. Jen samý písek a pouštní tráva. Od toho dne jsme začali s sebou brát klacek na rozdělávání ohně. Je to kus doutnajícího dřeva, které se udržuje zapálené mírným pohupováním. V poušti, kde je tak málo vegetace, se cení každý trik, který člověku pomáhá přežít. Dřeva jsme používali k zapalování večerního ohně, když jsme nemohli najít suchou trávu. Všimla jsem si také, že členové kmene sbírali trus pouštních zvířat, zvláště divokého psa dingo, a ukázalo se, že je to výborné palivo bez zápachu. Neustále mi připomínali, že každý z nás je nadán v mnoha různých směrech. Tito lidé tráví celý život tím, že zkoušejí své nadání v oblasti hudby, léčení, vaření, vyprávění příběhů a tak dále, a získávají tak nová jména a postavení. První činnost, s níž jsem se podílela na společném odhalování svých schopností a podle které jsem si žertovně dala jméno, bylo právě sbírání trusu. Toho dne jedna půvabná mladá dívka vstoupila mezi trsy suché trávy a náhle, jakoby zázrakem, držela v ruce překrásnou žlutou květinu na dlouhém stvolu. Uvázala si ji kolem hrdla jako drahocenný šperk. Ostatní se okolo ní shromáždili, aby pochválili její krásu a vkus. Skládali jí poklony celý den a já jsem viděla, jak dívka doslova září radostí, protože se ten den cítila nezvykle krásná. Při pohledu na ni jsem si připomněla něco, co se stalo těsně před mým odjezdem ze Spojených států. Přišla ke mně pacientka, která trpěla silným stresem. Když jsem se jí zeptala, co se jí přihodilo, řekla mi, že jí pojišťovna zvýšila pojistné na její diamantový náhrdelník o osm set dolarů. Našla někoho v New Yorku, kdo jí řekl, že může vyrobit přesnou napodobeninu náhrdelníku z nepravých kamenů. Chystala se tam odletět, počkat, dokud náhrdelník nebude hotový a po návratu uložit své pravé brilianty do bankovního sejfu. To by ji neuchránilo před pojistným, které by bylo stále ještě dost vysoké, ani to neznamenalo, že by náhrdelník byl v naprostém bezpečí, protože něco takového nemůže zaručit ani ta nejlepší banka, ale pojistné by se tím podstatně snížilo. Zeptala jsem se jí na každoroční městský ples, který se měl brzy konat, a ona mi řekla, že napodobenina bude do té doby hotová, a tak si ji při té příležitosti bude moci vzít na sebe. Na konci dne dívka z kmene Opravdových Lidí položila svou ozdobu do písku a navrátila ji zemi po tom, co květina splnila svůj účel. Dívka jí byla nesmírně vděčná a uchovala si vzpomínku na pozornost, kterou ten den vyvolala. Dostalo se jí potvrzení vlastní přitažlivosti. Přesto se nevázala na předmět, který jí tyhle pocity přinesl, na květ, který pomalu uschne a navrátí se do věčného přírodního koloběhu. Přemýšlela jsem o své pacientce u nás doma. Pak jsem se podívala na domorodou dívku. Její šperk měl skutečný význam, zatímco naše šperky měly jen peněžní hodnotu. Usoudila jsem, že s našimi hodnotami je něco v nepořádku, a ne s hodnotami těchto lidí, kteří žijí v nejzapadlejších končinách Austrálie a jsou označováni za primitivní národ.

 

KOUZLO HUDBY

Několik lidí v naší skupině mělo kouzlo hudby. Někdy se takové nadání alespoň překládá jako kouzlo. Neznamená to však nic magického ani to není spojené pouze s léčením, k němuž se kouzla používají. Kouzlo je cokoli, co je dobré a čím člověk může přispět k všeobecnému dobru celé skupiny. Úta mi vysvětlil, že je dobré mít schopnost - nebo kouzlo - srovnat zlomenou kost, ale takové kouzlo není o nic lepší nebo horší než kouzlo plodnosti a schopnost nacházet vejce. Obojí je potřebné a obojím se vyznačuje jen a jen nositel takového talentu. Souhlasila jsem s ním a v duchu jsem se těšila na pokrm z vajec. Ten den mi řekli, že se bude konat velký koncert. Neměli jsme s sebou žádné nástroje, ale já jsem se už dávno přestala ptát, jak a odkud se věci objevují ve chvíli, kdy je potřebujeme. Odpoledne jsme procházeli úzkým kaňonem a já cítila, jak vzrušení mých společníků vrcholí. Kaňon byl asi tři a půl metru široký a jeho stěny sahaly zhruba do výšky šesti metrů. Zastavili jsme se tu na noc a zatímco někteří vařili pokrm ze zeleniny a hmyzu, hudebníci si připravovali nástroje. Kolem nás rostly malé rostliny se soudkovitými plody. Někdo z nich odřízl vršek a vydlabal dužinu barvy dýně, do které jsme se všichni pustili. Velká semena jsme odkládali stranou. Pak přes vydlabané tykve přetáhli vydělané kůže, které jsme s sebou nesli, pevně je přivázali a vyrobili tak skvělé bubny. Opodál ležel vyvrácený strom s větvemi obsypanými termity. Jednu větev ulomili a setřásli mravence, kteří vykousali střed větve a nechali za sebou jen drolivé piliny. Domorodci vyšťourali drolící se střed klackem, vyfoukali zbývající piliny a získali tak dlouhou dutou trubici. Připadalo mi, že takhle nějak musela vypadat hlásná trouba archanděla Gabriela. Později jsem se dozvěděla, že tomuto nástroji Australané běžně říkají didjeridu. Je to dechový nástroj a při foukání do jednoho konce vydává hluboký tón. Jeden z hudebníků začal klepat dvěma dřívky a jiný se ve stejném rytmu přidal se dvěma kameny. Na proužky kůže navěsili úlomky břidlice a vytvořili tak nástroj, který vydával jemné cinkání. Jeden muž si udělal "brundibára" z kusu dřeva připevněného na provázku, kterým točil a vydával tak bzučivý zvuk. Všichni mistrně ovládali hlasitost svých nástrojů. Zvuky vibrovaly a odrážely se od stěn kaňonu, kde jsme se utábořili. Byl to opravdový koncert. Lidé zpívali jednotlivě, společně i několikahlasně. Uvědomovala jsem si, že některé z jejich písní byly staré jako samo lidstvo. Tihle lidé opakovali zpěv, který zde v poušti zazníval dávno před naším letopočtem. Hráli ale také docela nové skladby, které improvizovali kvůli mně. Řekli mi: "Tak jako jednotlivý hudebník hledá vlastní výraz, tak i veškerá hudba ve vesmíru hledá způsob, jak být vyjádřena." Protože tihle lidé neznají písmo, předávají své znalosti z generace na generaci prostřednictvím písní a tanců. Každá historická událost se může nakreslit do písku anebo se může předvést pomocí hudby a pohybu. Domorodci hrají a zpívají každý den, protože si tak udržují jednotlivé údaje v paměti. Vyprávět celou jejich historii by trvalo asi rok. Kdyby se každá událost také nakreslila a všechny kresby se položily na zem ve správném sledu, měli bychom před sebou mapu světa v proměnách několika tisíciletí. Nejvíc mě však zaujalo, že tihle lidé žijí plným životem bez jakýchkoli vazeb na materiální statky. Když koncert skončil, položili své nástroje tam, kde je našli. Semena se zasadila do země, aby mohla vzklíčit, a na skalní stěnu se nakreslily obrázky, oznamující příštím cestovatelům, že tu na ně čeká úroda. Přestože zde hudebníci nechali svá dřívka, troubu a kamínky, zůstala jim radost z vlastní tvořivosti, improvizace a talentu, potvrzující zásluhu a sebeúctu každého z nich. Hudebník nosí hudbu v sobě a nepotřebuje na to konkrétní nástroj. Je sám hudbou. Ten den jsem se také naučila, že život je služba nám samým. Můžeme obohatit vlastní život, dát něco sami sobě a být tvořiví a šťastní jen potud, pokud si to sami dovolíme. Skladatel a ostatní hudebníci kráčeli s vysoko vztyčenými hlavami. "Velkolepý koncert," poznamenal jeden z hudebníků. "Jeden z nejlepších," zněla odpověď. Pak jsem slyšela, jak osoba, které se tato chvála týkala, říká: "Myslím, že si brzy změním jméno ze Skladatele na Velkého Skladatele." Nebyla to nafoukanost. Tihle lidé prostě rozpoznají své nadání a uvědomují si, jak důležité je sdílet a rozvíjet rozličné dary, kterých se nám dostalo. Mezi oslavným výběrem nového jména a uznáním vlastní hodnoty existuje důležitý vztah. Tihle lidé říkají, že jsou na zemi od počátku věků. Je vědecky dokázáno, že domorodci obývají australský kontinent už nejméně padesát tisíc let. Je úžasné, že po takové době nezničili lesy, neotrávili vodu, neohrozili živočišné druhy ani nijak jinak neznečistili životní prostředí, a přitom se jim dostává přístřeší a tolik jídla, kolik jen potřebují. Hodně se smějí a málo pláčou. Žijí dlouho, produktivně a zdravě a odcházejí z tohoto světa s plným vědomím své spirituality.

 

LOVKYNĚ SNŮ

Ráno začalo mírným vzrušením, když se naše skupina se- sedla do obvyklého půlkruhu tvářemi k východu. Rozbřesk se zatím na obloze hlásil jen slabým ruměncem. Inspirátorka se postavila do středu na místo náčelníka, který skončil ranní obřad. S Inspirátorkou jsem měla fyzicky hodně společného. Jako jediná z žen vážila víc než padesát pět kilo. Byla jsem si jistá, že z chůze v prudkém vedru a s jedním jídlem denně každým dnem ubývám na váze. Měla jsem na sobě příliš mnoho přebytečného tuku a líbila se mi představa, že se na mně doslova rozpouští, stéká mi po těle a tvoří loužičky v písku kolem mých nohou. Inspirátorka stála uprostřed kruhu s rukama vztaženýma nad hlavou a nabízela svůj talent neviditelnému publiku tam nahoře. Otevřela se Božské Jednotě, aby se ten den mohla stát jejím výrazem. Přála si podělit se o svůj talent se mnou, s Mutantem, kterého její kmen adoptoval na cestě pouští. Když dokončila svou žádost, hlasitě a důrazně poděkovala. Ostatní se přidali s výkřiky díků za dosud neviditelné dary nebe. Později mi řekli, že za normálních okolností by se tohle provádělo v tichosti, telepaticky, ale protože jsem v komunikaci beze slov teprve začátečníkem, a k tomu jsem tu hostem, snažili se vyjít vstříc mým omezeným schopnostem. Ten den jsme pochodovali až do pozdního odpoledne a kolem nás nebyla téměř žádná vegetace. Pro mě to samozřejmě byla úleva, protože se mi alespoň nezabodávaly do chodidel trny spinifexu. Odpoledne někdo přerušil ticho, protože zahlédl skupinu zakrnělých stromů. Byly to zvláštní rostliny s kmenem, který se rozrůstal do koruny jako ohromné křovisko. Inspirátorka si o ně řekla a dostala je. Když jsme včera seděli kolem ohně, ona a tři další ženy si vzaly každá jednu plochou kůži a přišily ji pevně k jakémusi kulatému rámu. Dnes si je nesly s sebou. Neptala jsem se, k čemu kůže jsou, protože jsem věděla, že mi to samy povědí, až bude čas. Zena mě popadla za ruku a táhla mě ke stromům, zatímco druhou rukou na něco ukazovala. Dívala jsem se, ale nic jsem neviděla. Její rozrušení mě však přinutilo podívat se ještě jednou a vtom jsem uviděla obrovskou pavučinu. Byla hustá a složitě utkaná ze stovek třpytivých vláken. Na stromech jich bylo několik. Žena promluvila na Útu, který se ke mně otočil a vyzval mě, abych si jednu z nich vybrala. Nevěděla jsem, podle čeho mám vybírat, ale už jsem se poučila, že instinktivní volba je něco, co domorodci provádějí neustále. Ukázala sem tedy na jednu. Žena nato vyjmula z váčku, který měla zavěšený u pasu, aromatický olej a potřela jím předmět, který nesla a který vypadal jako tamburína. Pak odhrnula stranou všechno listí kolem pavučiny, přiložila naolejovaný povrch zezadu k pavučině a jedním rychlým pohybem ji dokonale přichytila na kůži. Ostatní se přiblížili a každý si vybral jednu pavučinu a ženy jedna po druhé zachytily jemná vlákna na připravenou podložku. Zatímco jsme si hráli, ostatní členové kmene pilně, zapalovali oheň a sbírali potravu na naše večerní jídlo které obsahovalo spoustu velkých pavouků ze zakrslých stromů, kořeny a novou hlízu, kterou jsem předtím neochutnala a která vypadala jako tuřín. Po jídle jsme se shromáždili do kruhu jako každý večer. Inspirátorka mi vysvětlila, v čem spočívá její talent. Každý člověk je jedinečný a každému z nás jsou dány určité vlastnosti, tak výrazné, že se z nich může vyvinout zvláštní talent. Její přínos společnosti spočíval v chytání snů. Každý sní, ale ne každý považuje za důležité své sny si pamatovat nebo se z nich něco dozvědět. "Sny jsou stínem skutečnosti," řekla. Všechno, co existuje a co se děje, se nachází také ve světě snů. Jsou tam všechny odpovědi. Tyhle pavučiny jsou důležité pro obřady s tancem a písněmi, při nichž domorodci žádají svět o radu v podobě snu a ona jim pak pomůže pochopit poselství ve snu obsažené. Podle toho, co mi domorodci řekli, slovo snění se vztahuje k různým stupňům vědomí. Rozlišují snění předků, které z myšlenek stvořilo svět, snění mimo tělo, což je něco jako hluboká meditace, snění ve spánku a podobně. Lovci snů slouží kmeni, který se jich ptá na radu v různých situacích. Když potřebují pomoc k tomu, aby porozuměli nějakému vztahu, otázce zdraví anebo smyslu nějaké zkušenosti, věří, že odpověď může člověk dostat ve snu. Mutanti znají jen jeden způsob, jak vstoupit do stavu snění, a to je spánek, ale Opravdoví Lidé jsou schopni snít i v bdělém stavu, bez drog působících na stav mysli, jen s pomocí hlubokého dýchání a soustředění. Pokynuli mi, abych se s lovkyní snů pustila do tance. Zvláště účinné je točit se kolem dokola. Člověk si uloží otázku pevně do mysli a táže se znovu a znovu a přitom se točí. Neúčinnější způsob otáčení zvyšuje víření energie v sedmi hlavních centrech těla, stačí stát s rozpřaženýma rukama a otáčet se stále doprava. Brzy se mi zamotala hlava. Posadila jsem se a přemýšlela o tom, jak se můj život změnil. Tady na konci světa, kde žije méně než jedna osoba na čtvereční kilometr, v oblasti třikrát větší než Texas jsem se točila jako nějaký derviš, vířila nohama písek i vzduch, jehož vlny se dotýkaly lovkyně mých snů a šířily se dál donekonečna. Domorodci v noci nesní, pokud sen sami nepřivolají. Spánek je pro ně vyhrazený k důležitému odpočinku a osvěžení těla. Člověk proto nemá ve spánku plýtvat energií. Věří, že my Mutanti sníme v noci, protože nám v naší společnosti není dovoleno snít během dne a zejména snění s otevřenýma očima se setkává s naprostým nepochopením. Nadešel čas ke spánku. Uhladila jsem písek a složila si paži pod hlavu jako polštář. Dali mi malou nádobu s vodou a řekli mi, abych vypila polovinu teď a zbytek až se probudím. To mi pomůže zapamatovat si sen do všech podrobností. Položila jsem si otázku, která mě nejvíc tížila. Co mám na konci této cesty udělat s informacemi, které tu získávám ? Ráno se mě žena prostřednictvím Úty zeptala, jestli si pamatuji svůj sen. Očekávala jsem, že pro ni nebude možné vyložit význam snu, protože se na první pohled netýkal Austrálie, ale pověděla jsem jí ho. Zeptala se mě hlavně, jak se cítím a jaké emoce se vázaly na předměty a věci, které se odehrály v mém snu. Měla pozoruhodnou schopnost pochopit, o čem mluvím, přestože prostředí, které se mi zjevilo ve snu, jí bylo dokonale cizí. Dozvěděla jsem se, že mě v životě čekají drobné bouře a že postupně odložím lidi a věci, kterým jsem věnovala mnoho času a energie. Ted' však už vím, jak být klidná a vyrovnaná, a mohu z toho čerpat, kdykoli to budu potřebovat nebo chtít. Naučila jsem se, že mohu v době, kterou strávím zde na zemi, prožít víc než jeden život, a teď přišel čas, kdy už nebudu moci zůstat se stejnými lidmi na stejném místě a zachovat si stejné hodnoty a názory. Pro rozvoj své duše jsem za sebou tiše zavřela dveře a vstoupila do nového místa a nového života, a tak jsem udělala krok vzhůru na spirituálním žebříčku. Nejdůležitější bylo, že s tím, co jsem se dozvěděla, nemusím nic dělat. Pokud budu prostě žít podle zásad, které jsou pro mě pravdivé, dotknu se života těch, jichž se dotknout mám. Dveře se otevřou. Konec konců tohle poselství nebylo moje, měla jsem je pouze doručit. Přemýšlela jsem o tom, zda se se ženou podělí o své sny všichni ostatní, kteří s ní tancovali: Než jsem se na to mohla zeptat, Úta přečetl moji myšlenku a řekl: "Ano, Výrobce Nástrojů si přeje promluvit." Výrobce Nástrojů byl starší člověk, který uměl vyrábět nejen nástroje, ale i štětce a potřeby na vaření, zkrátka všechno možné. Zeptal se na bolesti svalů. Ve snu viděl želvu, která se vyškrábala z pouštního jezírka, kterému se říká billabong, a zjistila, že na jedné straně těla ztratila nohy a je celá nakřivo. Potom, co s ním Inspirátorka projednala jeho sen, dospěl k názoru, že nadešel čas, aby naučil své řemeslo někoho jiného. Kdysi se mu líbila zodpovědnost mistra řemeslníka, ale nyní pracoval čím dál méně z radosti a čím dál více z donucení, a tak mu bylo naznačeno, že by měl udělat změnu. Stal se jednostranný a neuměl najít rovnováhu mezi prací a hrou. V následujících dnech jsem viděla, jak učí druhé, a když jsem se ho zeptala na jeho bolesti, jeho vrásčitá tvář se zkrabatila v úsměvu a on řekl: "Jakmile zpružní myšlení, zpružní i klouby. Už nemám žádnou bolest."

 

MOJE PŘÍSAHA

Během období, které jsem strávila s kmenem Opravdových Lidí, jsem nepočítala dny, ani jsem nevěděla, který je měsíc. Bylo zřejmé, že čas zde nehrál velkou roli. Jednoho dne jsem, nevím proč, měla zvláštní pocit, že jsou vánoce. Nikde kolem nás nebylo nic, co by mi byt jen vzdáleně připomínalo ozdobený vánoční stromek nebo broušenou karafu plnou vaječného likéru. Ale nejspíš byl Hod Boží a to mi připomnělo dny v týdnu a příhodu, která se udála v mé ordinaci před několika lety. V čekárně seděli dva velebníčkové, kteří začali diskutovat o náboženství. Za chvíli se vášnivě přeli o to, zda je podle bible skutečný sabat v sobotu, nebo v neděli. Tady v australské poušti mi tahle vzpomínka připadala komická. Na Novém Zélandu už byl den po vánocích, zatímco v Americe byl teprve Štědrý večer. Představila jsem si klikatou červenou čáru, kterou jsem viděla nakreslenou napříč modrým mořem v atlasu světa. Na této čáře, jak se v atlasu pravilo, začínal a končil čas. Zde, na neviditelné hranici uprostřed neustále se vlnícího moře, se rodil každý den v týdnu. Vzpomněla jsem si také na to, jak jsem kdysi jako žákyně školy Svaté Anežky jednou v pátek večer seděla na stoličce v Allenově bufetu. Před sebou jsme měli hamburgery a čekali jsme, až hodiny začnou odbíjet dvanáct. Pozřít sebemenší sousto masa v pátek by byl smrtelný hřích a člověka by čekalo věčné zatracení. Po letech se toto pravidlo změnilo, ale nikdy mi nikdo neodpověděl na otázku, co se stalo se všemi těmi ubohými dušemi, které už byly odsouzené k věčnému strádání. Ted' mi to všechno připadalo nesmírně hloupé. Neviděla jsem lepší způsob, jak uctít účel vánoc, než žít tak, jak Opravdoví Lidé žijí celý život. Neoslavují pravidelně žádné svátky jako my. Během roku se každému členu kmene dostane pocty ne proto, že má narozeniny, ale proto, aby se ocenil jeho talent, přínos k všeobecnému dobru a jeho duševní růst. Neoslavují to, že je člověk o rok starší, ale že je o něco lepší. Jedna z žen mi řekla, že jméno, které získala podle svého talentu, je Měřička Času. Domorodci věří, že každý z nás má různá nadání a že během života procházíme obdobími, kdy se tato nadání projeví. Ona byla v této době umělkyní času a pracovala společně s další ženou, která měla schopnost podrobně si vybavovat vzpomínky. Když jsem ji požádala, aby mi to blíže vysvětlila, oznámila mi, že se o tom členové kmene budou muset poradit a až potom mi řeknou, zda mi budou moci tyto vědomosti odhalit. Tři večery pro mě Úta jejich rozhovor nepřekládal a já věděla, že se debata točí kolem otázky, zda mi mají vyjevit nějaké zvláštní informace. Věděla jsem také, že nešlo pouze o mě, ale o to, že jsem zastupovala veškeré Mutanty na celém světě. Začínalo mi také být jasné, že se náčelník za mě každý večer přimlouval a že Úta byl ze všech nejvíc proti. Uvědomovala jsem si, že jsem byla vybrána k tomu, abych získala jedinečnou zkušenost, jaké se nikdy předtím žádnému nezasvěcenci nedostalo. Třeba jsem žádala příliš mnoho, když jsem chtěla proniknout do tajemství měření času. Pokračovali jsme dál v pochodu pouští. Tu a tam se objevila trocha vegetace a terén byl kamenitý, písčitý a pahorkatý, ne tak plochý jako dříve. Zdálo se, jako by krajem probíhala vychozená cesta, kterou tato černá rasa putovala po generace. Skupina se náhle bez varování zastavila a dva muži vykročili kupředu, rozhrnuli keře mezi dvěma stromy a odvalili stranou několik balvanů. Za nimi se ve svahu objevil otvor, vyhrabaný vchod, jehož práh byl zavátý pískem. Úta se ke mně obrátil a řekl: "Ted'ti bude dovoleno poznat tajemství času. S ním také pochopíš dilema, před nímž stojí můj lid. Nesmíš však vstoupit na toto posvátné místo, dokud nesložíš přísahu, že nikdy nikomu neodhalíš, kde se nachází tato jeskyně." Nato mě nechali venku samotnou a všichni vstoupili dovnitř. Ucítila jsem kouř a matně jsem ho viděla vystupovat ze skály na vrcholku kopce. Pak se ke mně začali jeden po druhém vracet. Nejdřív nejmladší člen kmene. Vzal mě za ruce, zadíval se mi do očí a hovořil ve svém jazyce, kterému jsem nerozuměla. Vycítila jsem však, že má starost o to, jak naložím s tajnými vědomostmi, do nichž jsem měla být zasvěcena. Z tónu jeho hlasu, z rytmu jeho řeči a z jeho odmlk jsem vyrozuměla, že se jeho národ poprvé vydává do rukou Mutantovi. Pak přišla žena, kterou jsem znala pod jménem Vypravěčka Příběhů. I ona mě vzala za ruce a hovořila ke mně. V záři slunce se její tvář jevila ještě snědší, její tenké obočí bylo modravě černé jako paví peří a bělmo jejích očí bílé jako křída. Pokynula Útovi, aby k nám přistoupil a překládal. Zatímco mě držela za obě ruce a dívala se mi zpříma do očí, Úta tlumočil její slova: "Co tě přivedlo na tento kontinent, je osud. Ještě před narozením jsi uzavřela dohodu, že se tu sejdeš s někým, s kým budeš spolupracovat pro vaše vzájemné dobro. Dohodli jste se, že se nebudete hledat dřív, než uplyne nejméně padesát let. Ted'však nadešel čas. Je to jako bys už toho člověka znala, protože jste se oba narodili ve stejný okamžik a vaše duše se okamžitě poznají. Dohodu, o níž mluvím, jste uzavřeli na nejvyšší úrovni vašeho věčného bytí." Byla jsem ohromená. Tahle domorodka mi říkala totéž, co jsem už jednou slyšela od onoho podivného mladíka v kavárně, když jsem poprvé přijela do Austrálie. Potom Vypravěčka nabrala hrst písku a nasypala mi ho do dlaně. Další hrst nechala proudit mezi prsty a ukázala mi, abych udělala totéž. To jsme opakovaly čtyřikrát na počest čtyř živlů: vody, ohně, vzduchu a země. Na prstech mi zůstal jen jemný prášek. Pak vyšli ven ostatní a jeden po druhém mě podrželi za ruce a promluvili ke mně. Ale Úta už jejich slova nepřekládal. Pokaždé když jeden z nich domluvil, vrátil se zpátky dovnitř a vyšel další. Měřička Času se objevila jako poslední, ale nebyla sama. Byla s ní Strážkyně Paměti. Všechny tři jsme se vzaly za ruce a chodily jsme kolem dokola v kruhu. Potom jsme se s prsty stálé ještě propletenými dotkly země a nakonec jsme se vzpřímily a napřáhly ruce vzhůru k obloze. Udělaly jsme to sedmkrát k poctě sedmi směrů: sever, jih, západ, východ, nahoru, dolů a dovnitř. Ke konci vyšel ven Kouzelník a jako poslední Náčelník, doprovázený Útou. Řekli mi, že domorodá posvátná místa, včetně míst uctívaných kmenem Opravdových Lidí, už domorodcům nepatří. Nejdůležitější společné posvátné místo bylo kdysi hara Uluru, kterému se nyní říká Ayres Rock, obrovitý rudý pahorek přímo ve středu Austrálie. Je to největší monolit na světě, který se tyčí do výše 348 metrů nad okolní plání. Hora byla zpřístupněna turistům, kteří se po ní hemží jako mravenci a pak se vracejí ve výletních autobusech do svých hotelů, kde se po zbytek dne vznášejí v chlorovaných antiseptických bazénech. Přestože australská vláda tvrdí, že skála patří bílým Australanům stejné jako domorodcům, je jasné, že to už není posvátné místo a nemůže se používat k žádným rituálním účelům. Přibližně před 175 lety začali bílí lidé natahovat telegrafní dráty napříč rozlehlými pustinami a domorodci si museli ke shromažďování najít jiné místo. Od té doby jim bylo odebíráno veškeré umění, historické řezby a relikvie a domorodá pohřebiště a posvátná místa byla vyloupena. Některé z těchto předmětů skončily v australských muzeích, ale mnohé byly vyvezeny do zahraničí. Členové tohoto kmene jsou přesvědčeni, že si Mutanti ve své necitlivosti mysleli, že se domorodci vzdají své víry, když jim vezmou posvátná místa. Nikdy je nenapadlo, že by se mohli odebrat jinam. Byla to ale rána pro tradici shromažďování kmenů a jejich pospolitost se začala rozpadat. Někteří se bránili a zahynuli v předem prohraném boji. Většina se pustila do světa bílých lidí za příslibem bohatství a neomezených zásob potravin a ti dodnes strádají v soudobé formě otroctví - v chudobě. První bílí obyvatelé Austrálie byli vězňové, které na tento kontinent vyváželi v poutech loď za lodí, aby se vyřešil problém přeplněných britských věznic. Dokonce i vojáci, kteří sem byli posláni, aby na vězně dohlíželi, byli považováni královskými soudy za postradatelné. Není divu, že když si vězni odsloužili svůj trest a byli propuštěni nepolepšení a bez halíře v kapse, stali se z nich brutální správci této země. Lidé, nad nimiž měli uplatňovat svou moc, jim museli být bezpodmínečně podřízeni a domorodci splňovali tento požadavek. Úta mi řekl, že asi před dvanácti generacemi jeho kmen dostal pokyn, aby se sem vrátil: "Toto posvátné místo udržovalo náš lid při životě od počátku věků, kdy byla krajina ještě porostlá stromy, dokonce i později, když přišla velká potopa, která všechno zaplavila. Tady byli naši lidé v bezpečí. Ani vaše letadla toto místo neobjevila a vaši lidé nejsou schopni přežít v poušti dost dlouho na to, aby ho našli. O jeho existenci ví jen málo lidí. Tvůj národ nám vzal předměty zděděné po našich předcích a nám nezbylo nic než to, co zde za chvíli uvidíš v podzemí: Nezbývá jediný domorodý kmen, který by ještě měl ve svém vlastnictví předměty spojené s naší historií. Mutanti nám je všechny uloupili. Zde je to jediné, co zůstalo po celém národě, celé rase, Opravdových Lidech Božích, Jeho prvních lidech a posledních skutečných lidských bytostech, které zbyly na této planetě." Léčitelka ke mně to odpoledne přistoupila podruhé. U rukou měla nádobu naplněnou rudou barvou. Barvy, které domorodci používají, symbolizují mimo jiné čtyři složky lidského těla: kost, nervy, krev a maso. Posunkem a mentální komunikací mi dala pokyn, abych si barvou natřela obličej. Udělala jsem to. Pak všichni naráz vystoupili z východu do jeskyně a já jsem znovu pohlédla každému z nich do očí a slíbila každému zvlášť, že nikdy neprozradím přesnou polohu tohoto místa. Potom mě zavedli dovnitř.

 

OBJEVUJI DOMORODÉ DĚJINY

Uvnitř byla obrovská jeskyně, z níž se několika směry rozbíhaly chodby. Zdi byly ozdobené barevnými prapory a na skalních římsách byly umístěné sochy. Pak jsem pohlédla do kouta jeskyně a pomyslela jsem si, že mě šálí zrak. Byla tam zahrada! Balvany na vrcholku pahorku byly uspořádané tak, aby mezi nimi pronikaly dovnitř sluneční paprsky a kdesi jsem jasně slyšela kapat vodu: Kamenným korytem tu protékala podzemní říčka. V jeskyni vládla atmosféra prostoty nezatížené zbytečnostmi, která přetrvává věky. Bylo to poprvé, co jsem je viděla hlásit se k něčemu, co bychom mohli označit za materiální statky. Zde v jeskyni uchovávali své obřadní pomůcky a vybavení k pohodlnějšímu spánku v podobě hromady kůží. V některých předmětech jsem poznávala velbloudí kopyta obrobená do tvaru nástrojů k řezání. Dále jsem pak uviděla prostor, který jsem v duchu nazvala muzeem. Zde domorodci schraňují předměty, které jejich zvědové za dlouhá léta nasbírali na výpravách do měst. Měli tu barevné obrázky televizních přijímačů, počítačů, automobilů, tanků, raketometů, prodejních automatů, slavných budov, příslušníků různých ras, a dokonce i obrázky vybraných jídel, vystřižené z ilustrovaných časopisů. Byly tu i předměty: sluneční brýle, břitva, pásek, zip, zavírací špendlíky, kleště, teploměr, baterie, tužky, pera a pár knih. V jedné části jeskyně se vyráběly různé produkty z vláken. Domorodci vyměňují vlnu a jiná vlákna se sousedními kmeny a někdy vyrábějí provazy a krytiny ze stromové kůry. Pozorovala jsem jednoho muže, který vzal několik vláken do ruky a vsedě je začal rolovat na stehně: Pak je točil v prstech a přitom neustále přidával materiál, až měl dlouhý provázek. Ten pak spletl dohromady s několika dalšími a vytvořil tak provaz nestejné tloušťky. Pokud jde o oděvy, v té době jsem ještě nevěděla, že tito lidé zakrývali svá těla, protože věděli, že by pro mě bylo těžké, ne-li nemožné, zvyknout si v této fázi mé cesty na život bez šatů. Celý den jsem nevycházela z údivu a Úta, který mě provázel, mi všechno vysvětloval. V odlehlejších prostorách jsme potřebovali louče, ale v hlavní jeskyni bylo možné zvenčí upravit strop z balvanů tak, aby dovnitř pronikalo podle potřeby světlo. Tato jeskyně však nebyla místem, kam by Opravdoví Lidé chodili uctívat své bohy. Jejich život je nepřetržitým sledem okamžiků uctívání a v tomto posvátném prostoru zaznamenávají svoji historii, zachovávají své hodnoty a učí se pravdě. Je to útočiště před kulturou Mutantů. Když jsme se vrátili do hlavní jeskyně, Úta mi podal dřevěné a kamenné sošky, abych si je 'mohla prohlédnout zblízka. Se zanícením mi vysvětloval, že čelenka na hlavě těchto postav vypovídá něco o jejich osobnosti. Krátká čelenka představuje rozumové myšlení, paměť, rozhodování, fyzické uvědomění smyslových vjemů, příjemných pocitů i pocitů bolesti, což jsem si spojovala s vědomím a podvědomím. Vysoká čelenka představovala tvořivého ducha, schopnost čerpat z dosažených znalostí a vynalézat dosud neexistující předměty, schopnost prožitků, které mohou být skutečné i imaginární a schopnost proniknout do moudrosti veškerých tvorů a lidských bytostí, které kdy žily. Lidé se neustále snaží získávat nové informace, ale neuvědomují si, že moudrost také hledá svůj výraz. Vysoká čelenka také představuje naše skutečné, dokonalé já, věčnou část naší osobnosti, k níž se každý můžeme obrátit v okamžicích, kdy potřebujeme vědět, zda by bylo plánované konání k našemu nejvyššímu dobru. Třetí typ čelenky, který se rozvíral jako vějíř kolem vyřezané tváře a splýval vzadu až na zem, představoval spojení všech těchto aspektů: fyzického, emocionálního a duchovního. Sošky byly většinou vypracované do nejmenších podrobností, ale jedna z nich neměla v očích panenky. Vypadala jako nevidoucí symbol. "Vy věříte, že vaše božstvo vidí a soudí lidi," řekl Úta. "My si myslíme, že Božská Jednota záměry a pocity lidí cítí - nezajímá se tolik o to, co děláme, ale proč to děláme." Tuto noc, která se ukázala být nejvýznamnější z celé mé cesty, jsem se dozvěděla, proč tu jsem a co se ode mne očekává. Vykonali jsme obřad, k němuž domorodí umělci připravili hlinky; dva odstíny rudého okru a jednu citrónově žlutou. Výrobce Nástrojů udělal štětce z krátkých, asi patnáct centimetrů dlouhých klacíků, které roztřepil a zarovnal zuby. Ostatní si pak pomalovali těla složitými vzory a obrázky zvířat. Mne oblékli do hávu z peří, které částečně pocházelo z měkounkého, vanilkově zbarveného pštrosa Emu. Měla jsem ve zdramatizovaném obřadu představovat ledňáka obrovského, posla, který létá do vzdálených konců světa. Ledňák je hezký pták, ale vydává hlasité zvuky, které se často přirovnávají k hýkání osla. Je velký a má silný smysl pro přežití, a proto mi připadalo vhodné, abych ho v tomto obřadu představovala. Když skončil zpěv a tanec, utvořili jsme malý kruh. Bylo nás devět: Náčelník, Úta, Kouzelník, Léčitelka, Měřička Času, Strážkyně Paměti, Mírotvorce, Příbuzný Ptáků a já. Náčelník seděl naproti s nohama skrčenýma pod sebou, jako by seděl na polštáři. Předklonil se a podíval se mi zpříma do očí. Někdo mu zvnějška kruhu podal kamenný pohár naplněný jakousi tekutinou. Náčelník se napil, a aniž ze mě na okamžik spustil zrak, podal pohár člověku sedícímu napravo od něj. Pak promluvil: "My, kmen Opravdových Lidí Božské Jednoty opouštíme planetu Zemi. V čase, který nám zbývá, jsme se rozhodli žít na nejvyšší duchovní úrovni - v celibátu, což je způsob, jak prokázat tělesnou disciplínu. Rozhodli jsme se nepřivádět na svět další děti. Když odejde náš nejmladší člen, bude to znamenat konec národa čistých lidských bytostí. Jsme však věční. Ve vesmíru je mnoho míst, kde na sebe duše, které nás budou následovat, mohou vzít tělesnou podobu. Jsme přímí potomci prvních lidských bytostí. Od věků procházíme zkouškou přežívání a držíme se pevně našich původních hodnot a zákonů. Naše kolektivní vědomí udržovalo zatím zemi pohromadě. Nyní jsme ale dostali svolení k odchodu. Lidé na světě se změnili a zbavili se části zemské duše. Odcházíme, abychom se k ní v nebi připojili. Vybrali jsme si tě jako našeho posla. Chceme, abys pověděla svému lidu, že odcházíme a přenecháváme vám matku Zemi. Modlíme se za to, abyste si uvědomili zhoubné účinky vašeho způsobu života na vodu, zvířata, vzduch a na vás samotné. Modlíme se za to, abyste své problémy vyřešili dříve, než zničíte svět. Existují mezi vámi Mutanti, kteří začali získávat zpět svého ducha opravdového bytí. Pokud budete chtít, máte ještě čas předejít zániku této planety, ale my vám už nemůžeme pomoci. Náš čas vypršel. Dešťové cykly se již změnily, teplota na zemi se zvyšuje, zatímco reprodukce rostlin a zvířat se po léta zpomaluje. Už nemůžeme dále tvořit nová lidská těla, nové příbytky pro duše, protože zde v poušti už brzy nebude co jíst a pít." Stařec se odmlčel a uzavřel svůj projev: „Ale teď je čas, abychom tvé tělo a mysl nechali odpočinout. Spi, sestro, a zítra si promluvíme znovu.“ Oheň dohořel a zbyly z něj jen zářící rudé uhlíky. Teplý vzduch stoupal vzhůru a unikal z jeskyně velkými otvory v kamenném stropě. Nemohla jsem usnout: Naznačila jsem tedy posunkem Mírotvůrci, že s ním chci mluvit. Souhlasil, a když se Úta uvolil pro nás tlumočit, započali jsme hluboký, složitý rozhovor. Mírotvůrce, jehož tvář byla zbrázděná jako krajina, kterou jsme putovali, mi řekl, že na počátku věků, v době, které domorodci říkají Doba Snění, byla celá země spojená v jednu pevninu. Božská Jednota stvořila světlo, první východ slunce, jehož paprsky zahnaly věčnou temnotu. V prázdnotě nebes se roztočilo mnoho kotoučů a naše planeta byla jedním z nich. Byla plochá a bezvýrazná. Kolem nebylo nic, co by přikrylo její nahý povrch. Všude vládlo ticho. Nikde nekvetla jediná květina a nevanul sebelehčí vánek. Nikde nebylo ani ptáčka a neozýval se jediný zvuk, který by pronikl bezhlasou prázdnotou. Potom Božská Jednota rozšířila vědění na každý z kotoučů a každému. darovala něco jiného. Nejdříve přišlo vědomí. Z něho vyvstala voda, vzduch, pevnina. Objevily se všechny dočasné formy života. Domorodí lidé věří, že pro Mutanty je obtížné definovat to, co nazývají Bohem, protože jsou příliš závislí na formě. Pro domorodce nemá jednota určitou velikost, tvar ani váhu. Je to podstata, tvořivost, ryzost, láska, neomezená a nespoutaná energie. Mnoho domorodých legend se zmiňuje o Duhovém hadovi, který představuje vlnovku energie nebo vědomí, které začíná v dokonalém klidu, jen aby změnilo vibrace a stalo se zvukem, barvou a formou. Vycítila jsem, že to, co se mi Úta snažil vysvětlit, nebylo vědomí ve smyslu bdělého stavu, ale spíše jakési tvůrčí vědomí. Je vším a nachází se všude, v kamenech, rostlinách, ve zvířatech i v lidstvu. Lidé byli stvořeni, ale lidské tělo je pouze příbytkem části naší bytosti, která je věčná. Na různých místech ve vesmíru se nacházejí další věčné bytosti. Domorodci věří, že Božská Jednota nejdříve stvořila ženu a že svět vznikl ze zpěvu. Božská Jednota není osoba. Je to Bůh, nejvyšší, nejkladnější, nejláskyplnější síla, která stvořila svět pomocí expanze energie. Věří, že lidé byli stvořeni k obrazu božímu, ale ne k jeho fyzickému obrazu, protože Bůh nemá tělo. Duše byly stvořené podle Božské Jednoty v tom smyslu, že jsou schopné čisté lásky a míru, jsou nadány tvořivostí a starají se o mnoho jiných tvorů a věcí. Byla nám dána svobodná vůle a tato planeta, kde se můžeme učit emocím, které jsou nejsilnější, když se duše nachází v lidské podobě. Bylo mi řečeno, že Doba Snění se dělí na tři části. Byla to doba před vznikem času, ale trvala také potom, co se objevila pevnina, která však ještě neměla žádné zvláštní rysy. První lidé, kteří experimentovali s city a činy, přišli na to, že pokud si to budou přát, mohou svobodně pociťovat hněv. Mohli tedy vyhledávat věci, které by je rozzlobily, nebo vytvářet situace, které by v nich vzbuzovaly hněv. Starosti, chamtivost, chlípnost, lži a touha po moci nejsou city, které by v sobě měl člověk pěstovat. Proto první lidé zmizeli a na jejich místě se objevilo kamení, vodopády, skaliska. Ty na světě stále ještě jsou a měl by se nad nimi zamyslet každý, kdo má dost moudrosti na to, aby se z nich poučil. Vědomí tedy formovalo skutečnost. Třetí část Doby Snění je nyní. Snění pokračuje a vědomí dál vytváří náš svět. To je jeden z důvodů, proč domorodci nevěří, že by lidé měli vlastnit půdu. Půda patří všem a všemu. Dohoda a sdílení jsou jediný skutečně lidský způsob života. Vlastnictví je extrém, jímž se vylučují druzí, abychom mohli vyhovět sami sobě. Než do Austrálie přišli Britové, nikdo zde nebyl bez půdy. Tento kmen věří, že první lidské bytosti se objevily v Austrálii, ještě když byla pevnina v jednom celku. Vědci nazývají jednolitou pevninu, která existovala asi před sto osmdesáti miliony let, Pangea. Tato pevnina se nakonec rozpadla na dva díly. Laurasis zahrnovala severní kontinenty a Gondwana Austrálii, Antarktidu, Indii, Afriku a Jižní Ameriku. Indie a Afrika se odtrhly před šedesáti pěti miliony let a zanechaly Antarktidu dole a Austrálii a Jižní Ameriku mezi sebou. Lidé začali prozkoumávat své okolí a pouštěli se dál a dál. Setkali se s novými situacemi a místo toho, aby se spoléhali na základní zásady, osvojili si agresivní city a jednání, aby přežili. Čím dále se pouštěli, tím více se měnila jejich víra a hodnoty, a nakonec se změnil i jejich zevnějšek, protože v severním klimatu zesvětleli. Domorodci nerozlišují mezi lidmi podle barvy jejich kůže, ale věří, že jsme na začátku měli všichni stejnou barvu a směřujeme k tomu, abychom byli opět jedné barvy. Mutanty definují domorodci podle jejich zvláštních rysů. Za prvé nežijí už venku v otevřeném prostoru. Většina z nich zemře, aniž pozná, jaké je to stát nahý v dešti. Stráví svůj život v uměle vyhřívaných nebo chlazených budovách a v normálních teplotách utrpí úžeh. Za druhé, Mutanti už nemají tak dobré zažívání jako Opravdoví Lidé. Musejí potravu rozemílat na prášek a roztírat na kaši, zpracovávat ji a konzervovat. Zkonzumují víc nepřirozené potravy než přirozené. Došli už tak daleko, že si vypěstovali alergie na základní potravu a na pyl ve vzduchu. Jejich děti někdy nejsou schopné strávit ani mateřské mléko. Chápání Mutantů je omezené, protože měří čas podle sebe. Neuznávají jiný pojem času než "dnes", a tak ničí vše kolem sebe bez ohledu na zítřek. Co nejvíc odlišuje Mutanty od původních lidí, je jádro strachu, které v sobě nosí. Opravdoví Lidé neznají strach. Mutanti udržují ve strachu i své vlastní děti. Potřebují úřady, které se starají o to, aby se dodržovaly zákony, a vězení, kam zavírají zločince. Dokonce i bezpečnost států se zajišťuje zastrašováním jiných zemí pomocí zbraní. Podle tohoto kmene je strach pocit, který patří do říše zvířat, kde hraje důležitou roli v boji o.přežití. Ale jestliže lidé vědí o Božské jednotě a chápou, že svět není náhodná událost, ale naopak se vyvíjí podle plánu, nemají se čeho bát. Člověk má buď víru, nebo strach, ale nemůže mít obojí. Podle domorodců jsou důvodem ke strachu věci. Čím víc jich máme, tím víc se musíme bát, až nakonec žijeme jen a jen pro materiální statky. Opravdoví Lidé mi vyprávěli, jak absurdní jim připadalo, když misionáři trvali na tom, že se jejich děti musí naučit sepnout ruce a v dvouminutovém tichu vzdát díky, než se pustí do jídla. Oni jsou přece naplněni vděčností od okamžiku, kdy se ráno probudí a po celý den nikdy neberou nic jako samozřejmost! Jestliže misionáři musí učit své vlastní děti vděčnosti, něčemu, co je všem lidem vrozené, měli by se vážně zamyslet nad svou vlastní společností. Možná že sami potřebují pomoc. Nemohou také pochopit, proč jim misionáři zakazují dávat poplatky zemi. Každý přece ví, že čím méně si toho ze země vezmeme, tím méně jí toho dlužíme. Opravdoví Lidé nevidí nic barbarského na splácení dluhu nebo projevování vděčnosti zemi tím, že na ni necháme ukápnout několik kapek vlastní krve. Věří také, že musíme respektovat přání jednotlivce, který se rozhodl přestat brát potravu a usadil se venku, aby ukončil svou pozemskou existenci. Nevěří, že smrt způsobená nemocí nebo úrazem je přirozená. Konec konců není přece možné zabít něco, co je věčné, a člověk nemůže zabít, co sám nestvořil. Tento názor souvisí s jejich vírou ve svobodnou vůli. Duše se svobodně rozhodne přijít. Proč by tedy mělo být spravedlivé zakázat jí odejít ? Nejde o osobní rozhodnutí provedené v naší zjevné skutečnosti, ale o věčné rozhodnutí provedené vševědoucí součástí naší bytosti na rovině věčnosti. Věří, že nejpřirozenější způsob, jak odejít z lidské zkušenosti, je uplatnit svobodnou vůli a právo na volbu. Když jeden z nich dosáhne věku 120 nebo 130 let a začne ho vzrušovat myšlenka na návrat do věčnosti, otáže se Božské Jednoty, zda je to v zájmu Nejvyššího Dobra a uspořádá slavnost na počest svého života. Národ Opravdových Lidí po staletí pronáší k novorozencům jednu a tutéž větu a každý z nich tedy po narození slyší stejná první slova: "Milujeme tě a budeme ti na tvé cestě nápomocni." Při poslední oslavě obejmou jeden po druhém odcházejícího a opakují tutéž větu: Při příchodu na tento svět slyší totéž, jako když ho opouští ! Pak se odcházející posadí do písku a doslova vypne své tělo. Zemře během dvou minut. Nikdo ho neoplakává a nikdo netruchlí. Svolili, že mě naučí způsob transformace z lidské roviny zpět na neviditelnou rovinu, až budu schopná takovou znalost přijmout. Slovo Mutant jako by označovalo rozpoložení srdce a mysli, ne barvu kůže nebo určitou osobu. Je to způsob myšlení! Mutant je někdo, kdo zapomněl univerzální pravdy a uzavřel se dávné paměti. Nakonec jsme museli naši debatu uzavřít. Bylo pozdě a byli jsme vyčerpaní. Jeskyně, ještě včera prázdná, byla teď plná života. Ještě včera jsem měla hlavu plnou vzdělání, které jsem si osvojovala celá léta, ale teď se moje mysl, změnila v houbu připravenou nasát jiné a mnohem důležitější vědomosti. Tento způsob života mi však byl tak cizí a bylo pro mě tak těžké jej pochopit, že jsem byla vděčná, když jsem přestala přemýšlet a upadla jsem do poklidného bezvědomí.

 

ARCHIVY

Příští ráno mi dovolili spatřit chodbu, které říkají Místo Měření času. Vybudovali zde kamenné zařízení, které úzkou šachtou propouští sluneční paprsky. Jednou v roce jí slunce svítí přímo do jeskyně. Tehdy členové kmene vědí, že uplynul rok od chvíle, kdy naposled zaznamenali čas, a zahájí slavnost, aby vzdali poctu ženám jménem Měřička Času a Strážkyně Paměti. Tyto dvě domorodé archivářky pak vykonají svůj každoroční rituál. Na zdi jeskyně namalují všechny významné události uplynulých šesti domorodých období. Všechna narození a úmrtí se zde zaznamenávají , podle jejich dne, ročního období, polohy slunce nebo měsíce a jiných důležitých jevů. Napočítala jsem víc než sto šedesát nástěnných rytin a maleb. Spočítala jsem si také, že nejmladšímu členu kmene je třináct let a že čtyřem nejstarším členům skupiny je přes devadesát let. Nevěděla jsem, že australská vláda v poušti prováděla nukleární zkoušky, dokud jsem to zde neuviděla vyobrazeno. Vládní úřady pravděpodobně neměly potuchy o tom, že se v blízkosti jejich testovací stanice mohly vyskytovat lidské bytosti. Na zdech jsou také záznamy o japonském bombardování Darwinu. Strážkyně Paměti dovedla zařadit každou důležitou událost do správného časového pořadí bez papíru a tužky. Když Měřička Času popisovala jejich úkol, který spočíval v rytí a malování, zračila se jí na tváři taková radost, že jsem měla pocit, jako bych se dívala do očí dítěte, které právě dostalo vytoužený dárek. Obě ženy jsou již starší a já jsem si s údivem uvědomila, že naše společnost je plná starých lidí, kteří jsou zapomnětliví, nespolehliví, neschopní reagovat na podněty, nebo dokonce zcela propadli senilitě. Zde v divočině lidé s věkem naopak nabývají moudrosti a všichni si váží jejich příspěvků ke kolektivní diskusi. Jsou ztělesněním síly a příkladem pro ostatní. Sledovala jsem nástěnné malby zpět k roku mého narození. Na malbě, která odpovídala ranním hodinám dvacátého devátého září, byl záznam narození. Zeptala jsem se, kdo se v ten den narodil, a bylo mi řečeno, že to byl náčelník Majestátní Černá Labuť. Málem jsem otevřela ústa překvapením. Jak často se stane, že se setkáme s někým, kdo se narodil ve stejnou hodinu, stejný den a rok, na druhém konci' světa a k tomu nám toto setkání někdo předpoví ? Řekla jsem Útovi, že si chci s náčelníkem Černou Labutí promluvit v soukromí, a on to zařídil. Před mnoha lety se náčelník Černá Labuť dozvěděl o svém duchovním partnerovi, který sídlí v osobě narozené na vrcholku zeměkoule ve společnosti Mutantů. V mládí se chtěl vydat mezi bílé Australany, aby tuto osobu vyhledal, ale bylo mu řečeno, že musí dodržet dohodu, podle níž mají oba padesát let na to, aby si vybudovali své hodnoty. Srovnali jsme okolnosti našich narození. Jeho život začal, když si jeho matka po mnohadenní cestě na určené místo sedla v podřepu nad jámu, kterou předtím vyhrabala v písku a vystlala tou nejjemnější srstí vzácného albínského koaly. Můj život začal v bílé sterilní nemocnici v Iowě potom, co moje matka také cestovala mnoho mil z Chicaga na toto předem určené místo. Jeho otec byl v době jeho narození daleko na cestách a můj také. Během svého života změnil náčelník několikrát jméno a já také. Vyprávěl mi, za jakých okolností ke každé změně došlo. Vzácný medvídek koala, který zkřížil jeho matce cestu, byl znameními, že dítě, které v sobě nesla, bylo osudem předurčené k postavení vůdce. On sám osobně zažil spřízněnost s australskou černou labutí a později spojil její jméno se slovem, které pro mě přeložili jako "majestátní". Na oplátku jsem mu pověděla o okolnostech, které vedly ke změnám mého jména. Nezáleželo na tom, zda naše spojení bylo skutečné nebo vymyšlené, protože jsme se v tom okamžiku stali opravdovými partnery a později jsme si mnohokrát od srdce popovídali. Většinou jsme mluvili o soukromých záležitostech a nehodilo by se, abych je uváděla v této knize, ale sdělím vám náčelníkovo nejzávažnější prohlášení. Majestátní Černá Labuť mi řekl, že ve světě osob vždycky existuje určitá dualita. Vysvětlila jsem si to jako protiklad pojmů jako dobro a zlo, otroctví a svoboda, konformita a její protějšek. Ale není to tak. Nic není černobílé a všechno má určitý odstín šedé barvy. A co je nejdůležitější: tato šeď se pohybuje systematicky zpět k původci. Škádlila jsem ho, že jsme příliš staří a že bych potřebovala dalších padesát let na to, abych mu porozuměla. Tentýž den jsem v chodbě Měření času zjistila, že australští domorodci jsou původními vynálezci barvy ve spreji. V souladu s jejich hlubokým zájmem o zachování životního prostředí nepoužívají žádné toxické látky. Odmítli jít s dobou, a proto jsou jejich pracovní metody navlas stejné, jako byly před tisíci lety. Prsty a štětci ze zvířecí srsti namalovali na stěnu tmavorudou plochu. Když o několik hodin později uschla, ukázali mi, jak namíchat bílou barvu z křídového jílu, vody a ještěřího oleje. K promíchání barvy jsme použili plochý kus kůry. Když barva dosáhla požadované hustoty, stočili kůru do trychtýře a nalili mi barvu do úst. Vyvolala mi na jazyku zvláštní pocit, ale neměla téměř žádnou chuť. Potom jsem položila ruku na rudě natřenou skalní stěnu a začala jsem barvu prskat kolem prstů. Když jsem konečně svou postři'kanou ruku odtáhla, na posvátné stěně zůstal otisk po Mutantovi. Kdyby vymalovali můj obličej na strop Sixtinské kaple, nepovažovala bych to za větší poctu. Celý den jsem pak studovala záznamy na stěnách jeskyně. Objevila jsem zmínku o anglickém králi, o zavedení peněžní výměny, o prvním automobilu a letadle, které domorodci spatřili, o prvním tryskovém letadle, o satelitech kroužících nad Austrálií, o zatměních slunce a měsíce, dokonce i o něčem, co se podobalo létajícímu talíři s posádkou Mutantů, kteří vypadali ještě podivněji než já! Některé z těchto událostí byly zaznamenány očitými svědky, předchozími Měřiči Času a Strážci Paměti, jiné vycházely ze zpráv, které přinášeli zvědové vysílaní do civilizovaných oblastí. Kmen kdysi poslal mezi bělochy mladé lidi, ale všichni si posléze uvědomili, že to pro ně byl příliš těžký úkol. Mladí se nechali snadno zlákat příslibem každodenní porce zmrzliny, nákladního auta a ostatních divů průmyslového světa. Starší lidé byli zakotvenější, a přestože také přiznávali silný účinek takových lákadel, nepodlehli jim. Nikoho však nenutili zůstávat s jeho kmenovou rodinou proti jeho vůli a čas od času se některý ze ztracených členů kmene vrátil zpět. Útu odebrali bílí lidé jeho matce hned po narození, což bylo v minulosti nejen běžné, ale také povolené zákonem. Domorodé děti se považovaly za pohany, jež bylo nutné obrátit na pravou víru a zachránit jejich duše, a proto byly umísťovány v ústavech a nesměly se učit rodnému jazyku ani vykonávat posvátné obřady. Úta žil ve městě šestnáct let, než utekl zpět ke svému kmeni. Všichni jsme se smáli, když Úta vyprávěl, jak australské úřady někdy ubytovaly domorodce v domcích a ti pak , spali na dvoře a dům používali jako skladiště. Tím jsme se dostali k jejich definici daru. Podle tohoto kmene je dar darem jen tehdy, když někomu dáme, co si sám přeje. K daru se nemají vázat žádné podmínky a obdarovaný má právo s ním naložit, jak bude chtít, použít ho, zničit ho, dát ho někomu jinému, zkrátka co se mu zachce. Dar mu bezpodmínečně patří a dárce neočekává nic na oplátku. Pokud dar neodpovídá těmto kritériím, není to dar a měl by se označit nějakým jiným jménem. Musela jsem souhlasit, že dary, které lidem dává jejich vláda,, a bohužel většina darů, které si lidé dávají v naší společnosti, by se podle tohoto kmene měly jmenovat nějak jinak. Na druhé straně jsem si ale také vzpomněla na několik lidí doma, kteří rozdávají dary neustále, aniž si toho jsou vědomi. Jejich dary jsou povzbuzující slova, humorné historky, o něž se dělí s ostatními, opora, kterou nabídnou těm, kdo ji potřebují, anebo prostě jejich věrné přátelství. Moudrost těchto lidí mě nepřestávala přivádět v úžas. Kdyby tak mohli světu vládnout oni, jak odlišné by byly naše mezilidské vztahy !

 

POVĚŘENÍ

Druhý den mi bylo dovoleno vstoupit do nejstřeženějšího prostoru podzemního chrámu. Tato svatyně se těšila nejvyšší úctě a zde také předtím probíhala debata o tom, zda mě mají do jeskyně vůbec pustit. Potřebovali jsme louče, které ozářily místnost vyloženou leštěnými opály. Jejich světlo se odráželo od stěn, podlahy i stropu a ještě nikdy předtím jsem neviděla tak jasnou duhovou zář. Měla jsem pocit, že stojím uprostřed ohromného krystalu, v němž tančí kolem dokola barvy a objímají mě. Sem lidé přicházeli komunikovat přímo s Božskou Jednotou, nebo, jak bychom řekli my, meditovat. Vysvětlili mi rozdíl mezi naší modlitbou a jejich formou komunikace. V modlitbě promlouváme k duchovnímu světu, který je mimo nás, zatímco oni dělají pravý opak. Naslouchají. Oprostí mysl od veškerých myšlenek a doslova čekají na příjem. Připadalo mi, jako by říkali: "Nemůžeme slyšet hlas Jednoty, když jsme zaneprázdněni vlastním hovorem." V této místnosti se konalo mnoho svatebních obřadů a došlo zde k mnoha úředním změnám jmen. Je to místo, které si starší členové kmene často přejí navštívit před smrtí. V minulosti, kdy tento kontinent obýval pouze domorodý národ, různé klany pohřbívaly své mrtvé různým způsobem. Někteří je ukládali zabalené jako mumie v hrobkách vytesaných do úbočí kopců. V hoře Ayres Rock bylo kdysi pohřbeno mnoho těl, ale s tím je ovšem dnes už konec. Protože tito lidé nepřikládají mrtvému tělu velkou důležitost, zesnulí byli často pohřbíváni jen v mělkých jámách vyhrabaných v písku. Domorodci věří, že se patří, aby se tělo nakonec vrátilo zemi, do přírodního koloběhu, tak jako všechny ostatní složky světa. Někteří dokonce požadují, aby jejich tělo bylo zanecháno nepřikryté v poušti, kde se stane potravou pro zvířata, která jim zaživa tak dlouho oddaně poskytovala výživu. Jak jsem vyrozuměla, největší rozdíl mezi námi tkví v tom, že v okamžiku posledního vydechnutí Opravdoví Lidé vědí, kam se ubírají, zatímco většina Mutantů to neví. Ten, kdo ví, kam se odebírá, odchází pokojně a s důvěrou. Ten, kdo to neví, se brání. V komnatě klenotů se vyučuje zvláštní dovednosti - umění mizet. O domorodcích se odedávna tvrdí, že tváří tvář nebezpečí prostě zmizí. Mnozí domorodci, kteří dnes žijí ve městech, říkají, že vždycky šlo o podvod a že jejich soukmenovci nikdy nebyli schopni nadlidských kousků. Ale mýlí se. Obyvatelé pouště jsou mistry v umění iluze. Opravdoví Lidé také umějí předvádět iluzi množení. Jedna osoba se náhle zdánlivě změní v deset nebo padesát lidí. Této schopnosti používají jako zbraně k přežití a využívají strachu, kterému podléhají ostatní rasy Není nutné, aby se zbavovali svých nepřátel tím, že je probodnou kopím. Jednoduše vyvolají iluzi davu lidí a druzí prchají s křikem a plni strachu a později si vyprávějí historky o ďáblech a čarodějnictví. Zdrželi jsme se zde jen několik dní, ale než jsme odešli, kmen pro mě uspořádal obřad v posvátné jeskyni. Během tohoto obřadu mě pověřili, abych se stala jejich mluvčím, a provedli zvláštní rituál, který mi měl v budoucnu zajistit ochranu. Nejdříve mi pomazali hlavu a na čelo mi nasadili kotouč ze stočené koalí kožešiny s leštěným opálem zasazeným uprostřed v pryskyřici. Celé tělo i obličej mi polepili peřím a všichni ostatní na sobě měli také oděvy z peří. Byla to nádherná oslava, při níž hráli na jakési zvonivé závěsné hudební nástroje, které rozeznívali pomocí vějířů vyrobených z peří a rákosí. Byl to zázračný zvuk, stejně krásný jako zvuk varhan, které jsem slyšela v těch nejvelkolepějších katedrálách na světě. Hráli také na keramické píšťaly a na krátké dřevěné nástroje, které zněly jako naše flétny. Pochopila jsem, že mě konečně doopravdy přijali. S úspěchem jsem obstála při všech zkouškách, které mi uložili, přestože jsem nikdy nevěděla předem, že mě zkoušejí, ani jsem neznala účel těchto zkoušek. Stála jsem uprostřed jejich kruhu a s hlubokým pohnutím jsem naslouchala starodávným, čistým tónům jejich hudby a písním, které zpívali na moji počest. Příští ráno jsem opustila posvátné místo s několika členy skupiny, kteří mě měli doprovodit na další cestě. Kam ? To jsem nevěděla.

 

BLAHOPŘÁNÍ K NENAROZENINÁM

Během naší cesty jsme dvakrát uspořádali oslavu, abychom složili poctu talentu jednoho ze členů skupiny. Každému se dostane takových poct a oslav, ale ty nemají nic společného s věkem nebo datem narození. Jsou spíše uznáním jejich jedinečnosti a příspěvku do života. Domorodci věří, že čas plyne proto, aby každý měl možnost stát se lepším a moudřejším a aby mohl vyjádřit stále lépe své bytí. Když někdo usoudí, že je lepším člověkem, než býval rok předtím, svolá ostatní k oslavě, protože jen on sám může něco takového vědět s jistotou. Když dotyčný prohlásí, že je připraven oslavovat, všichni ostatní toto prohlášení respektují. Jednu takovou oslavu jsme uspořádali pro ženu, jejíž životní talent nebo kouzlo bylo naslouchat. Jmenovala se Strážkyně Tajemství. Kdykoli si někdo potřeboval o něčem promluvit, svěřit se, vyzpovídat nebo si ulevit, byla vždy připravená naslouchat. Považovala tyto rozhovory za soukromé, nikomu neradila, ale také nikoho nesoudila. Držela člověka, s nímž mluvila, za ruku nebo měla jeho hlavu v klíně a poslouchala. Zdálo se, že má schopnost povzbudit každého, aby si našel vlastní řešení a následoval hlas svého srdce. Pomyslela jsem na lidi u nás ve Spojených státech. Kolik mladých lidí žije bez životního smyslu a cíle, kolik lidí bez domova je přesvědčeno, že nemají společnosti co nabídnout, kolik lidí je závislých na drogách, protože chtějí žít v jakési jiné realitě. Kdybych je tak mohla všechny přivést sem, aby si uvědomili, jak málo někdy stačí k tomu, abychom něčím přispěli společnosti, a jak nádherný pocit nám dává vědomí vlastní hodnoty. Tato žena stejně jako všichni. ostatní znala své silné stránky. Jako oslavenkyně seděla na mírně vyvýšeném místě nad ostatními, kdo se oslavy účastnili. Žádala, aby nám svět poskytl potravu jasných barev, pokud je taková žádost přijatelná. A samozřejmě jsme se ještě ten den ocitli mezi rostlinami obsypanými bobulemi a hrozny. Několik dní předtím jsme v dálce viděli déšť a nyní jsme našli v kalužích vody velké množství žab. Domorodci je položili na horké kameny, kde okamžitě vyschly a proměnily se v jinou formu potravy, jakou bych si nikdy předtím nedovedla představit. Na jídelním lístku jsme také měli jakéhosi ohavného tvora, který poskakoval v blátě. Na oslavě hrála hudba. Naučila jsem Opravdové Lidi texaský tanec, zvaný Cotton-Eyed Joe, který se tancuje v řadě. Přizpůsobili jsme ho rytmu jejich bubnů a netrvalo dlouho a všichni se vesele smáli. Potom jsem jim vysvětlila, že Mutanti rádi tancují s jedním partnerem a požádala jsem náčelníka Majestátní Černou Labuť o tanec. Valčíkové kroky se naučil okamžitě, ale vypadávali jsme z rytmu. Začala jsem si.tichounce prozpěvovat a vyzvala jsem ostatní, aby se ke mně připojili. Za chvilku si celá skupina tiše pobrukovala a tančila valčík pod australským nebem. Ukázala jsem jim také čtverylku a Úta se zvláště vyznamenal jako vyvolávač. Moji společníci se tu noc rozhodli, že jsem už plně zvládla umění léčit a že bych se teď možná měla začít věnovat hudbě ! Byl to také okamžik, kdy jsem téměř dostala domorodé jméno. Ostatní usoudili, že mám více než jeden talent a přišli na to, že jsem schopná je milovat a vážit si jejich pohledu na svět, a přitom zůstat věrná svému vlastnímu. Nazvali mě proto Dvojí Srdce. Při oslavě k poctě Strážkyně Tajemství mi jeden po druhém vyprávěli, jakou útěchu jim přináší a jak důležitá je pro každého její práce, zatímco ona skromně zářila a s důstojností přijímala jejich chválu. Byl to úžasný večer. Před usnutím jsem poděkovala světu za tak pozoruhodný den. Kdybych byla měla na začátku na vybranou, nebyla bych se s těmito lidmi vydala na cestu, ani bych si nikdy neobjednala žáby, kdybych je našla na jídelním lístku. A přece jsem teď vzpomínala na naše prázdniny, které často postrádaly smysl, a myslela jsem na to, jak báječná je tahle cesta.

 

BOUŘE

Půda před námi byla zbrázděná erozí a hluboké trhliny nám bránily kráčet přímo vpřed. Obloha se náhle zatměla a nad námi se začala převalovat těžká bouřková mračna. Několik metrů od nás uhodil blesk a po něm následovalo ohlušující zahřmění. Obloha se změnila v klenbu ozařovanou záblesky světla: Všichni se rozběhli schovat, ale přestože jsme se rozprchli na všechny strany, nikdo z nás nenašel úkryt. Terén byl v této části země o něco úrodnější, kolem nás rostla křoviska a pár zakrslých stromů a země byla pokrytá neduživým porostem. Tu nastala průtrž mračen a déšť začal bičovat zemi kolem nás. Slyšeli jsme, jak se bouře přibližuje z dálky jako rachot přijíždějícího vlaku, a z oblohy začaly padat obrovské kapky vody. Blýskalo se a hřmělo tak hlasitě, že se můj nervový systém okamžitě probudil. Nahmatala jsem řemínek, který jsem měla uvázaný kolem pasu. Na něm jsem nesla nádobu s vodou a měch z kůže leguána, který Léčitelka naplnila trávami, oleji a prášky. Podrobně mi vysvětlila, odkud každý z nich pochází a k čemu se používá, ale já jsem pochopila, že naučit se jejím léčebným metodám by trvalo stejně dlouho jako šestileté studium medicíny v Americe. Sáhla jsem na uzel na řemínku, abych se ujistila, že je pevně přivázaný. Uvědomila jsem si, že jsem uprostřed hluku zaslechla ještě něco jiného, jakýsi nový, mocný, agresivní hukot, jaký jsem ještě nikdy předtím neslyšela. "Chyt se stromu a pevně se drž!" zakřičel na mě Úta. Nablízku ale žádné stromy nebyly. Vzhlédla jsem a spatřila obrovitou černou stěnu, vysokou asi deset metrů, která se na nás nesmírnou rychlostí valila pouští! Dostihla mě, ještě než jsem měla čas začít uvažovat. Přes hlavu se mi přelil vířící proud zpěněné bahnité vody a moje tělo se v té záplavě svíjelo a obracelo v zoufalé snaze dostat se na vzduch. Rukama jsem bezmocně šmátrala kolem sebe, abych se něčeho zachytila. Neměla jsem ponětí, kde je země a kde nebe. Uši jsem měla plné bahna, převracel'a jsem se v proudu vody a dělala kotrmelce, až jsem se konečně zastavila o něco pevného: Bylo to křoví a já jsem do něj byla zapletená. Zdvihala jsem hlavu a natahovala krk jak nejdál jsem mohla. Moje plíce nutně potřebovaly kyslík. Musela jsem se nadechnout, neměla jsem na vybranou, i kdybych byla stále ještě pod vodou. Zachvátila mě nepopsatelná hrůza. Vypadalo to, že podlehnu silám, kterým ani nerozumím. Připravila jsem se na smrt utonutím, ale když jsem nabrala dech, nevdechla jsem proti očekávání vodu, ale vzduch. Pokusila jsem se otevřít oči, ale měla jsem je zalepené bahnem: Cítila jsem, jak se mi větve zarývají do boku a vodní proud ohýbá mé tělo. Skončilo to stejně rychle, jako to začalo. Vlna se přelila a vodní hladina začala klesat. Na tváři jsem pocítila velké kapky deště. Zdvihla jsem tvář a nechala si vymýt bahno z očí. Pokusila jsem se narovnat a ucítila jsem, jak mírně klesám. Potom jsem konečně zkusila otevřít oči. Rozhlédla jsem se a viděla jsem, že mi nohy visí asi jeden a půl metru nad zemí. Ocitla jsem se nad strží. Pak jsem uslyšela hlasy ostatních. Nemohla jsem se vyšplhat nahoru, a tak jsem se spustila na dno. Kolena se mi pod nárazem podlomila a já se začala potácet kupředu. Brzy jsem poznala, že se hlasy ozývají z druhé strany a vydala jsem se tím směrem. Netrvalo dlouho a všichni jsme byli zase pohromadě. Nikdo nebyl vážně zraněn, ale naše kožené přikrývky a můj pásek a měchy s vzácným obsahem byly ty tam. Stáli jsme v dešti a nechávali vrstvy bahna stékat na zem. Ostatní si jeden po druhém svlékli kusy látky, které měli omotané kolem těla, a stáli nazí, zatímco déšť vyplavoval bahno a písek ze záhybů látky. Svlékla jsem se také. Čelenku jsem ztratila při svém podvodním baletu, a tak jsem si pročesávala slepené vlasy prsty. Ostatním to muselo připadat jako výtečná zábava, protože mi hned přišli na pomoc. U několika kusech oblečení, které jsme rozložili na zem se mezitím nashromáždila voda. Pokynuli mi, abych se posadila a začali mi polévat vodou hlavu a rozčesávat prameny vlasů prsty. Když déšť přestal, vytřepali jsme si z oděvů zbytky písku a oblékli jsme se. Horký vzduch okamžitě vysušoval veškerou vláhu a já jsem cítila, jak se mi pokožka napíná jako plátno na malířském stojanu. Při téhle příležitosti mi členové kmene řekli, že ve velkém horku nejraději chodí nazí, ale protože měli pocit, že bych se mezi nimi cítila nesvá, řídili se mými zvyky, aby mi projevili úctu náležející hostu. Nejúžasnější bylo, že záplava nikomu nezpůsobila velké potíže. Přišli jsme o všechno, ale za chvilku jsme se už vesele smáli. I já jsem musela přiznat, že jsem po koupeli pravděpodobně vypadala lépe. Přesto jsem si s údivem uvědomila sílu života a vášnivou lásku, kterou jsem k němu cítila. Toto letmé setkání se smrtí mě také zbavilo přesvědčení, že radost a zoufalství závisejí na vnějších faktorech. Doslova všechno, co jsme s sebou měli, kromě hadrů omotaných kolem těla, odnesla voda. Malé dárky, které jsem zde dostala a které jsem si chtěla s sebou odvézt do Ameriky a dát je svým vnukům, byly zničené. Měla jsem na vybranou - mohla jsem bud' hořekovat, nebo svůj úděl přijmout. Byla to spravedlivá výměna - můj jediný majetek za okamžitou lekci v tom, jak se nevázat na materiální statky ? Bylo mi řečeno, že bych si pravděpodobně byla směla dárky ponechat, ale podle Božské Jednoty jsem jim stále ještě přikládala příliš velký význam a byla jsem k nim příliš připoutaná. Naučila jsem se konečně vážit si zkušeností a zážitků a ne předmětů ? Ten večer ostatní vykopali malou jámu, rozdělali v ní oheň a pak do ní položili několik kamenů, které se postupně rozžhavily. Když oheň dohořel, položili na ně vlhké větvičky, kořenovou zeleninu a nakonec suchou trávu. Navrch nasypali písek. Čekali jsme, jako bychom si pekli jídlo v troubě značky General Electric. Asi po hodině jsme zeleninu vyhrabali a s pocitem vděčnosti jsme se pustili do chutného jídla. Když jsem tu noc usínala bez pohodlí, které mi předtím poskytovala kůže divokého psa dingo, přišla mi na mysl známá modlitba: "Bože, dej mi klid mysli, abych přijímala vše, co nemohu změnit, odvahu, abych změnila vše, co změnit mohu, a moudrost, s níž rozeznám jedno od druhého."

 

KŘEST

Po prudkém dešti všude zčista jasna vyrazily květiny a ještě nedávno bezútěšná, neúrodná krajina náhle hrála všemi barvami. Kráčeli jsme po koberci květin, jedli jsme je, zdobili jsme si tělo věnci. Bylo to nádherné. Blížili jsme se k pobřeží a nechávali jsme poušť za sebou. Vegetace byla každým dnem bujnější a rostliny a stromy vyšší a početnější. Měli jsme víc jídla a já jsem objevovala zcela nové druhy semen, výhonků a divokého ovoce. Také vody bylo víc. Jeden z mužů udělal malý zářez do kůry stromu a my jsme nachytali vodu, která ze zářezu začala vytékat do nově vyrobených nádob: Měli jsme poprvé příležitost nalovit ryby. Dodnes cítím na jazyku chuť uzených ryb jako vzácnou vzpomínku. Nacházeli jsme také mnoho vajec nakladených ptáky i plazy. Jednoho dne jsme došli k nádhernému jezírku. Ostatní si mě celý den dobírali, že mi chystají překvapení a opravdu tomu tak bylo. Jezírko bylo hluboké a plné studené vody. Leželo v kamenitém řečišti pokrytém hustým porostem, který vytvářel atmosféru džungle: Měla jsem radost, přesně jak moji společníci očekávali. Jezírka vypadalo dost velké na to, aby se v něm dalo plavat, a tak jsem požádala o dovolení si v něm zaplavat. Řekli mi, abych byla trpělivá. Svolení mi mohou dát nebo odepřít obyvatelé, kteří vládnou tomuto území. Domorodci pak zahájili obřad, jímž žádali o svolení jezírko sdílet. Zatímco zpívali, hladina se rozčeřila od prostředku směrem k opačnému břehu: Pak se objevila podlouhlá plochá hlava a za ní drsná záda krokodýla měřícího téměř dva metry. Na krokodýly jsem nepomyslela. Domorodci přivolali na hladinu ještě jednoho a oba plazi vylezli z vody a zmizeli v podrostu. Přestože mi bylo řečeno, že si teď mohu zaplavat, tenhle výjev zchladil moje počáteční nadšení. Jste si jistí, že tam žádný nezůstal ? zeptala jsem se v duchu. Jak mohli s jistotou vědět, že tam byli jen dva ? Aby mě ujistili, prošťárali vodu dlouhou větví. Z hlubiny se nic nevynořilo, a tak jsme postavili stráž, která nás měla upozornit v případě, že by se krokodýli vraceli, a ponořili jsme se do vody. Bylo to nesmírně osvěžující. Rozstřikovala jsem vodu, vznášela jsem se na zádech a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že mám páteř dokonale uvolněnou. Zní to asi podivně, ale tahle koupel v krokodýlím jezírku byla dalším symbolickým křtem v mém novém životě. Neobjevila jsem sice nové náboženství, ale našla jsem novou víru. U jezírka jsme se neutábořili, ale pokračovali jsme dál. Když jsme se ten den setkali s krokodýlem podruhé, byl mnohem menší, a jak to dnes vidím, objevil se způsobem, kterým nám nabídl obživu a dobrovolně se stal naší večeří. Opravdoví Lidé nejedí mnoho krokodýlího masa, protože věří, že tento plaz má zákeřnou a agresivní povahu. Vibrace vycházející z jeho masa se mohou smísit s osobními vibracemi a způsobit násilné chování v osobě, která maso pozřela. Měli jsme také pečená krokodýlí vejce, která chutnala ohavně. Když však člověk požádá přírodu o potravu, nemůže si vybírat. Ví, že v celkovém rámci života je všechno v pořádku, a nechá se tedy unášet proudem. Jídlo zhltne, ale o přídavek si neřekne ! Po cestě podél řeky jsme našli spoustu hadů, které jsme s sebou nesli živé, abychom měli večer čerstvé maso. Když jsme se utábořili, viděla jsem, jak někteří hada uchopili, vložili si jeho syčící hlavu do úst a pevně ji sevřeli zuby. Prudkým pohybem rukou mu pak přivodili okamžitou a bezbolestnou smrt, a tak uctili životní poslání tohoto tvora. Věděla jsem, že pevně věří v úmysl Božské Jednoty nepůsobit utrpení žádnému živému tvoru, pokud je sám přijme. To platí i pro lidské bytosti. "Žádný tvor by neměl trpět, pokud utrpení sám nepřijme. Zadumala jsem se nad touto myšlenkou. Inspirátorka mi vysvětlila, že kterákoli duše se může na základě své volby, učiněné na nejvyšší úrovni bytí, narodit v nedokonalém těle a že takové duše často přicházely učit a ovlivňovat životy, kterých se dotkly. Řekla, že členové kmene, kteří byli v minulosti zavražděni, se ještě před narozením rozhodli žít naplno, aby se v určitém stadiu zúčastnili zkoušky osvícení některé jiné duše. jestliže je někdo zabil, stalo se to s jejich svolením na rovině věčnosti a svědčilo to o tom, jak hluboce porozuměli pojmu navěky. Znamenalo to také, že jejich vrah neobstál při zkoušce a bude ji muset podstoupit znovu, jindy a jinde. Domorodci věří, že veškeré choroby a zdravotní potíže jsou spojené s duchovním bytím a mohly by vést k pochopení toho, co se děje, kdyby se Mutanti otevřeli sami sobě a naslouchali svému tělu. Tu noc jsem v,temné, beztvaré poušti uslyšela, jak svět kolem mě ožívá, a uvědomila jsem si, že jsem konečně překonala svůj strach. Začala jsem svoji cestu jako nepříliš nadšená pozorovatelka z města, ale nyní se mi zdálo správné, že své zážitky prožívám tady v australské poušti, kde je jen země, obloha a starodávný život, kde stále ještě existují prehistorické šupiny, tesáky a drápy, jimž však vládnou lidé, kteří neznají strach. Cítila jsem, že jsem konečně připravená postavit se tváří v tvář životu, který jsem si zvolila jako své dědictví. vyměřený jejich existenci: povrchním, umělým, dočasným konáním, které příjemně chutná a má pěkný vzhled. Stráví však příliš málo času rozvíjením svého věčného bytí. Vybrali jsme si tuto Mutantku a nyní ji vypouštíme jako ptáka z hnízda, aby letěla daleko a vysoko a aby křičela jako ledňák, aby pověděla těm, kdo naslouchají, že odcházíme. Nesoudíme Mutanty. Modlíme se za ně a propouštíme je tak, jako se modlíme za sebe a propouštíme nás samotné. Modlíme se, aby se zamysleli nad svým jednáním a hodnotami a aby se poučili, že veškerý život tvoří jeden celek, než bude pozdě. Modlíme se, aby přestali ničit Zemi a sebe navzájem. Modlíme se, aby se dost Mutantů stalo opravdovými lidmi a aby zasáhli. Modlíme se, aby svět Mutantů vyslechl a přijal našeho posla. Tím končí naše poselství." Inspirátorka mě pak vedla dál, a když začalo vycházet slunce, ukázala mi město, které leželo před námi. Nadešel čas, abych se vrátila zpět k civilizaci. Moje společnice odvrátila hnědou vrásčitou tvář a zahleděla se pronikavýma černýma očima za okraj skalisek. Říkala cosi svým jazykem a přitom ukazovala na město. Pochopila jsem, že dnešní ráno má být okamžikem propuštění - mám být propuštěna kmenem a současně mám propustit své učitele: Kolik jsem se toho od nich naučila ? Odpověď na tuto otázku přinese teprve čas. Budu si všechno pamatovat ? Zvláštní bylo, že mi záleželo víc na tom, abych správně doručila jejich poselství, než že se mám vrátit mezi Australany. Když jsme došly zpět ke skupině, rozloučila jsem se s každým členem zvlášť. Dali jsme si sbohem způsobem, který platí po celém světě mezi opravdovými přáteli - objali jsme se. Úta řekl: "Nemohli jsme ti dát nic, cos už neměla, ale cítíme, že ses přesto od nás naučila přijímat a brát. fio je náš dar." Náčelník Černá Labuť mě vzal za ruce. Zdálo se mi, že měl v očích..slzy. Byla jsem si tím jistá. "Má přítelkyně, prosím tě, abys nikdy neztratila svá dvě srdce," pravil a Úta jeho slova překládal. "Přišla jsi k nám se dvěma otevřenými srdci, která jsou teď naplněna pochopením a vřelými city k našemu i k tvému světu. Dar, který jsi mi dala, je druhé srdce a já jsem získal znalosti a pochopení, které předčí všechno, co jsem si kdy představoval. Nesmírně si našeho přátelství vážím. Jdi v míru a nechť tě naše myšlenky ochraňují.“ Pak se mu rozzářily oči a zamyšleně dodal: „Setkáme se znovu a tentokrát to bude bez našich obtížných lidských těl.“

 

ŠŤASTNÝ KONEC ?

Odcházela jsem s vědomím, že můj život už nikdy nebude tak prostý a smysluplný jako v těchto posledních měsících a že část mé bytosti bude navždycky toužit po návratu. Cesta pěšky do města mi trvala skoro celý den. Neměla jsem ponětí, kde jsem a jak se odsud dostanu zpátky do svého domu. Viděla jsem před sebou dálnici, ale pomyslela jsem si, že jít podél ní by nebyl příliš dobrý nápad, a tak jsem pokračovala v chůzi buší. V jednom okamžiku jsem se obrátila a pohlédla za sebe a tu se z ničeho nic zdvihl prudký vítr, který, smazal mé stopy v písku, jako když mávne kouzelným proutkem. Bylo to jako by se tím smazal celý můj pobyt v poušti. Hnědý sokol, můj věrný průvodce, který na mě pravidelně dohlížel, mi přeletěl nad hlavou, právě když jsem dorazila na předměstí. V dálce jsem uviděla postaršího muže. Měl na sobě sportovní košili zastrčenou do texasek s širokým koženým páskem a starý obnošený zelený klobouk, jaký se nosí v buši. Když jsem se k němu přiblížila, neusmál se a naopak vytřeštil oči údivem. Ještě včera jsem měla všechno, co jsem potřebovala: jídlo, šaty, přístřeší, zdravotní péči, společnost, hudbu, zábavu, přátele, rodinu a spoustu veselého smíchu - a všechno zadarmo. To bylo teď nenávratně pryč. Dnes se neobejdu bez žebrání. Všechno, co jsem potřebovala k životu, jsem si musela koupit. Neměla jsem na vybranou, v tomto okamžiku se ze mě stala špinavá a otrhaná žebračka, tulačka, která neměla ani ty nejnutnější potřeby. Já jediná jsem znala skutečnou podstatu osoby, která se skrývala za mým ubohým, špinavým zevnějškem. Můj náhled na lidi bez domova na celém světě se v jediném okamžiku od základu změnil. Přiblížila jsem se k muži a poprosila jsem ho: "Můžete mi půjčit nějaké drobné ? Právě jsem se vrátila z buše a potřebuji si zatelefonovat. Nemám u sebe žádné peníze. Když mi dáte vaše jméno a adresu, pošlu vám je zpátky." Muž na mě dál zíral tak upřeně, až se mu prohloubily vrásky na čele. Potom si sáhl do pravé kapsy, vytáhl minci a podal mi ji, zatímco si druhou rukou zacpával nos. Věděla jsem, že zase páchnu. Naposled jsem se koupala bez mýdla před dvěma týdny v krokodýlím jezírku. Muž zavrtěl hlavou a rychle se vzdálil. Očividně nestál o to, abych mu peníze vrátila. Prošla jsem několika ulicemi a uviděla jsem skupinku školních dětí, které čekaly na odpolední autobus. Podobaly se sobě jako vejce vejci. Všechny měly čistě vymydlené obličeje a jejich oblečení bylo navlas stejné, až na boty, které byly jedinou známkou jejich individuality. Zíraly na mé bosé nohy, které vypadaly jako zvířecí kopyta spíš než jako ženské končetiny. Uvědomovala jsem si, jak hrozným dojmem musím působit: polonahá, v hadrech, s rozcuchanými vlasy, které jsem nečesala několik měsíců. Doufala jsem však, že jim můj vzhled nenažene strach. Pokožka na obličeji, ramenou a pažích se mi sloupala tolikrát, že jsem ji měla plnou skvrn. Kromě toho se mi už potvrdilo, že páchnu. "Promiňte," řekla jsem, "právě jsem vyšla z buše. Můžete mi říci, kde najdu telefon, a věděl by někdo z vás, kde je telegrafní úřad ?" Jejich chování mě uklidnilo. Můj vzhled v nich nevyvolal strach, jen pochichtávání a sem tam smích. Můj americký přízvuk jim jen potvrdil, co si Australané o Američanech myslí: všichni jsme podivíni. Řekli mi, že telefonní budku najdu o dva bloky dál. Zatelefonovala jsem do své ordinace a požádala jsem, aby mi poslali telegraficky peníze. Zjistila jsem také adresu místní telegrafní společnosti. Když jsem k ní došla, ihned jsem z výrazů úředníků pochopila, že už čekají někoho, kdo vypadá přinejmenším zvláštně. Úřednice mi neochotně vyplatila peníze bez požadovaného dokladu totožnosti. Když jsem si vzala balíček bankovek, postříkala pult i mě lyzolovým sprejem. S penězi v ruce jsem si vzala taxíka do velkého obchodního domu se zlevněným zbožím a koupila si kalhoty, košili, gumové sandály, šampón, kartáč na vlasy, zubní pastu, kartáček na zuby a sponky: Taxikář mi pak zastavil u trhu, kde jsem nakoupila plnou tašku ovoce a půl tuctu kartónů různých ovocných šťáv. Pak mě zavezl do motelu, kde počkal, dokud se neujistil, že mě ubytují. Oba jsme pochybovali o tom, zda mě pustí dovnitř, ale peníze v ruce přehluší i ten nejhorší vzhled. Začala jsem si pouštět vodu na koupel a požehnala jsem jí. Zatímco se vana napouštěla, zatelefonovala jsem na aerolinie a zamluvila si na příští den letenku. Následující tři hodiny jsem strávila v horké lázni a přemýšlela jsem o několika posledních letech a zejména posledních měsících svého života. Druhý den jsem se do letadla přibelhala ve vietnamkách, které jsem musela seříznout a upravit, abych je mohla obout na svá kopyta, s vydrhnutým obličejem a s nehezkými, ale čistými vlasy. Voněla jsem zato báječně! Při kupování šatů jsem zapomněla na kapsy a tak jsem si peníze nacpala za košili. Moje domácí byla ráda, že mě vidí. Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že za mne v mé nepřítomnosti zaplatí majitelům nájem. Žádný problém - stačilo, abych jí dluh vrátila. Přátelský majitel obchodu, kde jsem si před, odchodem pronajala televizi a video, mi ani neposlal upomínku, natož aby se věci pokusil získat zpátky. Měl také radost, že mě vidí. Věděl, že bych nezmizela, aniž bych mu jeho zboží vrátila a zaplatila účet. Můj projekt na mě také stále ještě čekal. Účastníci programu se sice trochu zlobili, ale žertem se mě ptali, jestli jsem si vyjela sbírat opály, místo abych chodila do práce. Dozvěděla jsem se, že majitel džípu byl s Útou dohodnutý, že vůz vyzvedne a zatelefonuje do mého zaměstnání v případě, že se nevrátíme. Řekl jim prostě, že jsem si vyrazila po domorodém způsobu do buše, což znamená, že nikdo neví, kam se dotyčný odebral a kdy se vrátí. Nezbylo jim, než se s mým jednáním smířit. Nikdo jiný nemohl projekt dokončit, a proto byli nuceni na mě počkat. Zavolala jsem dceři. Oddechla si a byla celá nadšená mým vyprávěním. Přiznala se, že jí moje zmizení nedělalo velké starosti. Byla si jistá, že kdybych se octla ve vážném nebezpečí, byla by to vycítila. Když jsem se pustila do nahromaděné pošty, dozvěděla jsem se, že mě rodina vyloučila z vzájemné vánoční výměny dárků. Neposlat jim dárky bylo neomluvitelné ! Trvalo nějakou dobu, než jsem si s pomocí teplé vody, pemzy a krému obrousila chodidla tak, že jsem si znovu mohla obléci punčocháče a obout boty. Jednou jsem si ztvrdlou kůži dokonce musela ořezat elektrickým nožem ! Uvědomila jsem si, že jsem najednou vděčná za ty nejobyčejnější předměty, jako je žiletka, kterou jsem si mohla vyholit podpaždí, matrace, na níž jsem se ocitla z dosahu miniaturních čelistí, a za toaletní papír. Znovu a znovu jsem se pokoušela vyprávět lidem o kmeni, který jsem si tak zamilovala. Pokoušela jsem se vysvětlit jejich způsob života, jejich systém hodnot a hlavně jejich strach o osud naší planety. Pokaždé, když jsem četla další novinový článek popisující, jak daleko došlo ničení našeho životního prostředí, a předpovídající postupné vyschnutí a vymizení té nejbujnější a nejzelenější vegetace, věděla jsem, že mají pravdu. Opravdoví Lidé museli odejít. Už teď obtížně přežívali s minimální potravou, kterou měli k dispozici a následky globálního oteplování by pro ně byly katastrofální. Měli pravdu v tom, že kyslík mohou vyrábět jen rostliny a stromy, nikoli lidé. Měli pravdu, když prohlásili: "Ničíme duši Země." Naše technokratická chamtivost odhalila hlubokou nevědomost, kterou může vyléčit jen úcta k přírodě. Opravdoví Lidé si vysloužili právo ukončit život jejich rasy na naší přelidněné planetě. Od věků žili jako poctiví a mírumilovní lidé, kteří nikdy nepochybovali o svých poutech s celým vesmírem. Nechápala jsem proto, proč nikoho nezajímaly jejich hodnoty. Uvědomila jsem si, že pochopit a přijmout neznámé nebo odlišné pojmy bylo něco, čím se lidé v mé společnosti cítili ohroženi. Snažila jsem se jim vysvětlit, že domorodé znalosti by nám pomohly rozšířit obzory, umožnily by nám vyřešit naše sociální problémy, dokonce by nám pomohly nalézt léčbu na dosud nevyléčitelné choroby. Nikdo mě ale neposlouchal a někteří mě dokonce začali napadat. I Geoff, který kdysi naznačoval, že by se se mnou chtěl oženit, nebyl schopný připustit, že by od domorodců mohla vzejít jakákoli moudrost. Nepřímo řekl, že prožít takové neuvěřitelné dobrodružství, jaké člověka potká jednou za život, bylo jistě báječné, ale že se teď snad už usadím a přijmu roli ženy, jak se to ode mne očekává. Když můj zdravotní projekt skončil, odjela jsem z Austrálie a příběh o Opravdových Lidech jsem ani nepředala dál. Další fáze mé životní cesty nebyla v mých rukou, ale v rukou nejvyšší moci. Na cestě do Spojených států jsem se v letadle dala do řeči se spolucestujícím, který seděl vedle mě. Byl to obchodník středního věku s kulatým bříškem, které vypadalo jako by mělo každým okamžikem puknout. Povídali jsme si o různých věcech, až jsme došli k tématu australských domorodců. Vyprávěla jsem mu o svých zážitcích v poušti. Pozorně mě poslouchal, ale jeho odpověď shrnovala reakce ostatních: "Nikdo ani nevěděl, že tihle lidé existují, a co nám tedy záleží na tom, jestli odcházejí ? Upřímně si myslím, že to je každému naprosto jedno! Kromě toho," dodal: "jsou to jejich názory proti našim a může se celá naše společnost mýlit ?" Několik týdnů potom zůstaly moje vzpomínky na Opravdové Lidi pevně zapečetěné v mém srdci a za mými rty. Byly to zážitky, které ovlivnily můj život do té míry, že mi připadalo, jako bych "házela perly sviním", kdybych o nich někomu vyprávěla a vystavovala se očekávaným negativním reakcím. Postupně jsem však začala poznávat, že moji staří přátelé se o mé zážitky upřímně zajímají. Někteří mě dokonce požádali, abych o své mimořádné zkušenosti uspořádala přednášky pro různé skupiny a organizace. Lidé všude reagovali stejně: Všichni poslouchali naprosto fascinováni, jako by si dobře uvědomovali, že se napáchaná škoda už nedá napravit, ale že do budoucna je změna možná. Opravdoví Lidé sice odcházejí, ale jejich poselství s námi zůstává, navzdory našim názorům a způsobu života, který je podle nich plný omáčky a cukrové polevy. Ne že bychom je chtěli přemlouvat, aby zůstali a znovu začali mít děti. Není to naše věc. Měli bychom ale převzít jejich mírumilovné a moudré hodnoty a prakticky je uplatňovat. Dnes vím, že každý z nás má dva životy: jeden, v němž se učí, a druhý, který žije potom. Nadešel čas, abychom začali naslouchat poděšenému a bolestnému sténání našich bratrů a sester a samotné Země. Budoucnost světa by možná byla v lepších rukou, kdybychom zapomněli na objevování nových věcí a soustředili se na znovuodhalování minulosti. Opravdoví Lidé nekritizují naše moderní vynálezy. Vědí, že bytí je zkušenost, která spočívá v hledání výrazu, v tvořivosti a v dobrodružství. Věří však, že při své cestě za věděním by Mutanti měli používat větu: "Pokud je to v zájmu veškerého života." Doufají, že přehodnotíme náš vztah k materiálním statkům a změníme podle toho své postoje. Věří také, že lidstvo je blíž k ráji než kdy předtím. Máme k dispozici techniku, která by nám umožnila nakrmit každého člověka na světě, a znalosti, s jejichž pomocí bychom mohli všem lidem dát prostředky k sebevyjádření, dodat jim pocit sebevědomí, poskytnout jim přístřešek a mnoho dalších věcí, jen kdybychom si to přáli. S podporou a povzbuzením mých dětí a nejbližších přátel jsem začala psát o svých zážitcích v australské poušti a začala jsem o nich mluvit všude, kam mě pozvali - v různých organizacích, v kostelech, ve školách i ve vězeních. Reakce na mé přednášky se různily Ku-Klux-Klan mě označil za nepřítele, jiná organizace ve státu Idaho, zastávající názor o nadřazenosti bílé rasy, počmárala všechna auta na parkovišti budovy, kde se konala moje přednáška, rasistickými hesly. Někteří konzervativní křesťané odpověděli na mé přednášky tím, že domorodý kmen, o němž mluvím, jsou pohani, kteří se dostanou do pekla. Čtyři pracovníci nejpopulárnějšího australského televizního pořadu přiletěli do Spojených států, ukryli se ve skříni v přednáškové síni a pokusili se zdiskreditovat všechno, co jsem řekla. Byli přesvědčeni, že není možné, aby skupina domorodců unikla sčítání lidu a stále ještě žila v divočině. Označili mě za podvodnici. Nakonec se ale všechno vyrovnalo. Za každou nepříjemnou poznámku se našel jeden člověk, který se chtěl dozvědět o telepatické komunikaci, o tom, jak se zbraně nahrazují iluzí, a slyšet podrobně o hodnotách a způsobu života Opravdových Lidí. Lidé se mě často ptají, jak tato zkušenost změnila můj život. Odpověď zní - od základu ! Nedlouho po tom, co jsem se vrátila domů, zemřel můj otec. Byla jsem s ním, držela jsem ho za ruku a s láskou a pochopením jsem ho doprovázela na poslední cestě. Den po pohřbu jsem požádala nevlastní matku o něco na památku - manžetový knoflíček, kravatu, starý klobouk, cokoli. Odmítla. Nic tu pro tebe není," řekla. Místo abych pocítila hořkost, požehnala jsem jí v duchu a byla jsem na sebe pyšná: Vzhlédla jsem vzhůru k jasně modré obloze a zamrkala jsem na otce. Ted' věřím, že kdyby mi macecha byla láskyplně řekla: "Ovšem. Tenhle dům je plný věcí, které patřily tvým rodičům. Vezmi si něco, co ti bude otce připomínat," nebyla bych se z toho nic naučila. Takovou odpověď jsem očekávala. Když mi však bylo odepřeno, co mi právem náleželo, vyrostla jsem o něco a poznala jsem dvojakost. Opravdoví Lidé mi řekli, že jediný způsob, jak obstát při zkoušce, je zkoušku podstoupit a já nyní vidím příležitost ke zkoušce i v situacích, které jsou na první pohled nepříznivé. Naučila jsem se rozlišovat mezi pozorováním a posuzováním. Naučila jsem se, že se příležitost ke spirituálnímu obohacení skrývá ve všem. Nedávno mě jeden člověk, který slyšel moji přednášku, chtěl představit komusi z Hollywoodu. Bylo to v Missouri, byl prosinec, venku mrzlo a sněžilo. Povečeřeli jsme a já jsem celé hodiny mluvila, zatímco Roger a ostatní hosté jedli a pili kávu. Druhý den mi zatelefonoval, aby se mnou projednal možnost filmového zpracování mého příběhu. "Kam ses včera poděla ?" zeptal se: "Zaplatili jsme, vzali jsme si kabáty a loučili jsme se a tu nás někdo upozornil, že jsi. zmizela. Podívali jsme se ven, ale po tobě jako by se země slehla. Nezbyla po tobě ani stopa ve sněhu. "Ano," řekla jsem a vzápětí se mi v hlavě vynořila odpověď, jako by ji někdo vepsal do čerstvého betonu: "Mám v úmyslu strávit zbytek života využíváním všech znalostí, které jsem získala v poušti. Všech ! Dokonce i kouzla iluze !“

 

zdroj http://astrollogie.net/mystika/poselstvi.html
 

Motto:

Proroctví jednoho indiánského kmene říká,

že teprve až pokácíte poslední strom,

otrávíte poslední řeku a ulovíte poslední rybu,

pochopíte, že peníze se nedají jíst. 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode