Naše duše

"Rodiče přivedly na svět tělo, ale duši stvořil Bůh. Duše je mnohem významnější, než tělo, takže skutečným otcem je Bůh. Pokušení přilnout k milovanému člověku, k rodičům, je samozřejmě velmi silné, zvlášť často mu podléhají ženy. Platí tedy jeden paradox s nímž není snadné se smířit: čím podlejší a špinavější člověk je po vašem boku, tím méně lpíte na pozemskosti. Vše pozemské pro vás ztrácí chuť i barvu, vaše duše tíhne k Bohu a tím se očišťuje. Čím je blízký člověk lepší, vznešenější a slušnější, tím větší v nás žije pokušení k němu přilnout a udělat si z něj svůj základní životní cíl, tedy odvrátit se od Boha a vpustit čerň do vlastní duše. Duše se neočisťuje pozemskou dokonalostí, ale pozemskou špínou, tj. tragediemi, nemocí a smrtí.

Rakovina je lékem na spásu duše, onemocnění tohoto typu vždy vzniká při poklesu míry lásky v naší duši. V Americe jsou ochotni postavit objeviteli těchto příčin a způsobu jejich léčby pomník ze zlata. A přitom příčinu i léčebnou metodu známe již po tisíciletí a není třeba stavět zlaté sochy tomu, kdo je pojmenoval.

V poslední době si naše duše příliš zvykla na pozemskost. Pozemská dokonalost se pro nás stala hlavním cílem, naše duše černají a ztrácejí lásku. Bortí se naše schopnosti, moudrosti i všechno, co souvisí s naším životem na zemi. Během jedné nebo dvou tisícovek vtělení postupně zmizí vše, co souviselo s naším konkrétním pozemským životem. Nevytrácí se jen jedno - láska. To je ten jediný kapitál, který si dokážeme uchovat, takže útok na něj bývá vždy zastaven tvrdě a účinně. Aby nezahynuly duše, hynou těla."

z knihy Diagnostika karmy od S. N. Lazareva

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

Vytvořeno službou Webnode